S laskavým svolením pánů Vladimíra Franceva a Charlese Klimenta kompletně převzato z knihy "Československá obrněná vozidla 1918-48".
Nové jednotky útočné vozby absolvovaly křest ohněm v noci 20. května 1938, kdy byly během částečné mobilizace všechny čtyři rychle divize doplněny na válečné stavy a přesunuly se do prostorů rozvinutí, kde zůstaly až do 8. června.
Tři neděle v polních podmínkách odhalily řadu nedostatků. Ukázalo se, že jak osádky, tak jejich velitelé nebyli plně vycvičeni zvláště pro praktické užívání svých vozidel. Někteří důstojníci byli převelení z pěchotních nebo jezdeckých útvarů a prošli jen čtyřměsíčním kurzem učiliště útočné vozby. Nováčci byli cvičení jen na úrovni čet a měli nízké odborné znalosti.
Také ve výzbroji tanků se objevila řada nedostatků. Téměř polovina tanků vyjela do pole bez kulometů, protože právě probíhala výměna kulometů ZB vz. 35 za kulomety ZB vz. 37, pro které nebylo možné použít staré lafety. Prázdné otvory po lafetách bylo třeba zaslepit kruhovými deskami. Obě továrny řešily tuto situaci tím, že poslaly svoje montéry do pole, aby instalovali nové lafety na místě.
Divize měly nedostatek průbojného střeliva pro tankové kanony; tento nedostatek trval až do září 1938. Některým tankům chyběly zaměřovací dalekohledy, bloky neprůstřelného skla pro periskopy a radiostanice. Nedostatkové byly i méně důležité součásti, například tažná lana a plničky kulometných pásů. Hlavním problémem však byl nedostatek náhradních dílů, takže porouchaná vozidla musela být odesílána do továren k opravám. Armádě chyběly polní dílny a vyprošťovací vozidla. Některé z těchto nedostatků byly napraveny během příštích čtyř měsíců, ale technické služby zůstaly až do konce achilovou patou československé armády.
Zde je na místě připomenout, že německé tankové jednotky na tom nebyly v tomto období o nic lépe, jak ukázaly četné poruchy během obsazování Rakouska.
Na začátku roku 1938 si čs. armáda byla vědoma, že situace v pohraničních Sudetech se stává čím dál tím nebezpečnější a že vojenské jednotky budou muset být připraveny pomoci četnictvu a finanční stráži udržet klid a zabránit sabotážím a provokacím.
Ačkoliv hlavní podpůrné jednotky byly vyčleněny z pěchotních a jezdeckých útvarů, jednotky útočné vozby byly považovány za jejich velmi důležitou silovou součást, která zároveň mohla ukázat sílu armády a působit na zastrašení protivníka. MNO nařídilo 25. července 1938 zformování pohotovostních jednotek útočné vozby, protože situace v pohraničí se rapidně zhoršovala. Celkem bylo vytvořeno 41 pohotovostních jednotek. Jejich součásti, stavěné pluky útočné vozby, se skládaly ze 3 čet tančíků, 6 čet lehkých tanků, 8 čet obrněných automobilů a 4 čet motocyklistů. Tyto jednotky byly umístěny přímo v pohraničních oblastech, aby zde v případě potřeby mohly rychle zasáhnout.
Na konci srpna 1938 bylo vytvořeno 29 nových pohotovostních oddílů, každý z nich podporovaný jedním obrněným automobilem. Všechny tyto jednotky hrály hlavní roli při potlačení otevřeného povstání sudetských nacistů. Na druhé straně musela být obrněná vozidla vyčleněná pro tyto jednotky vzata ze stavu polních jednotek rychlých divizí, které tak byly značně oslabeny.
V noci 12. září 1938 sudetští Němci zorganizovali protestní pochody a demonstrace na podporu jejich požadavku na připojení Sudet ke třetí říši. Třináctého září bylo v jedenácti hraničních okresech vyhlášeno stanné právo, ale policejní a pohotovostní armádní jednotky nestačily k udržení pořádku. Proto velitelství čs. armády vyslalo do ohrožených oblastí motomechanizované brigády rychlých divizí. Tyto silné jednotky motorizované pěchoty s podpůrnými jednotkami tanků a dělostřelectva povstání rychle potlačily a obnovily pořádek.
Protože ale hrozilo nebezpeční ze strany Wehrmachtu, Československo 23. září 1938 provedlo všeobecnou mobilizaci svých ozbrojených sil. Rychlé divize měly část svých obrněných jednotek v pohraničních oblastech, a tak prvá a druhá rychlá divize měly jen po 40 tancích každá, třetí divize měla dokonce jen 16 tanků a čtvrtá 76 tanků. Jeden prapor lehkých tanků se 40 vozy tvořil zálohu velitelství armády. Ostatní tanky byly jednak v pohotovostních jednotkách v pohraničí nebo na garančních opravách u výrobů. Armáda tak měla během všeobecné mobilizace k dispozici jen 16 rot tanků (další stovka vozů byla rozptýlena po četách u divizí a v pohraničí).
Mezi 12. zářím a 4. říjnem 1938 došlo k 69 bojovým srážkám s jednotkami sudetoněmeckého Freikorpsu, ve kterých byly použity jednotky útočné vozby (tančíky, lehké tanky a obrněná auta). Tanky LT vz. 35 byly obvykle používány v četách o třech vozech.
K prvním šarvátkám obrněných jednotek došlo v noci na 12. září v e Stříbře, Plané u Mariánských Lázní a v Jáchymově. Těžké boje začaly v oblasti Chebu 22. září, kdy celá motomechanizovaná brigáda zaútočila na jednotky Freikorpsu, které pronikly na československé území z Německa. Tanky s pěchotou útočníky zahnaly.
Vážné boje byly hlášeny také z Kraslic a počínaje 15. zářím i z Varnsdorfu a přilehlých oblastí. Tanky byly použity i v jižních Čechách, obzvláště během boje o Český Krumlov počínaje 2. říjnem 1938. Během všech těchto bojů tanky prokazovaly neocenitelnou podporu jednotkám pěchoty i Stráži obrany státu, protože bořily a snadno překonávaly barikády povstalců a palbou kulometů i děl ničily jejich kulometná hnízda. Protože povstalci neměli (kromě ručních granátů) protitankové zbraně, tanky nenarazily na takový odpor, s jakým by se setkaly v boji proti pravidelné armádě. Na druhé straně však malé tankové jednotky musely bojovat delší dobu v polních podmínkách, izolované od svých mateřských jednotek, a tedy i od materiálního a technického zabezpečení. Všechna obrněná vozidla s výjimkou tančíků byla vysoce ceněna nejen jejich osádkami, ale i štábem armády.
| Pokud se vám na stránce neobjevil rámec s hlavním menu, klikněte sem: |