S laskavým svolením pánů Vladimíra Franceva a Charlese Klimenta kompletně převzato z knihy "Československá obrněná vozidla 1918-48".
Po Mnichovském diktátu a odevzdání pohraničních oblastí Německu se většina jednotek československé armády vrátila do svých mírových posádek. Nezůstaly tam však dlouho, protože již v říjnu 1938 bylo nutné posílit jednotky československé armády na Slovensku a na Podkarpatské Rusi, aby tyto oblasti chránily před maďarským útokem.
Jednotky 3. rychlé divize byly posíleny praporem lehkých tanků (Lt-2) 2. rychlé divize a dvěma rotami protitankového dělostřelectva. Ve druhé polovině října došel další prapor lehkých tanků (Lt-3), takže 3. rychlá divize měla celkem sedm tankových rot. její tanky byly použity pouze během maďarského provokačního útoku u Feledince, kde ve spolupráci s pěchotou odrazily celý pluk Honvédu. Zbytek divize se nezúčastnil žádných bojových akcí a po odstoupení jižního Slovenska Maďarsku se všechny jednotky vrátily v prosinci 1938 do svých posádek.
Rozdílná situace nastala na Podkarpatské Rusi, kde během října a listopadu 1938 zuřily těžké boje. Maďarsko vysílalo na toto území teroristické tlupy Szabadcsapatok; jejich velikost kolísala od čet až po prapory. Oblast Podkarpatské Rusi byla původně považována za poměrně bezpečnou, a proto tamní armádní jednotky měly k dispozici jen minimální počet obrněných vozidel. Šestý sbor posílil tuto oblast jednotkami 17., 21. a 22. pěší divize a malými podpůrnými jednotkami útočné vozby.
První boj byl hlášen 10. října, kdy jednotka pěchoty, posílená dvěma tančíky, obklíčila a zlikvidovala skupinu maďarských teroristů. Ve druhé polovině října dva pěší prapory, podporované četou tančíků a četou lehkých tanků, izolovaly prapor Szabacsaptok v lesích nedaleko Šalánek. Tančíky i tanky pronikly hustým lesem a překvapily Maďary, kteří je vůbec neočekávali. Jejich oddíl byl po urputném boji poražen a více než 300 Maďarů zajato.
Úspěchy tanků v těchto bojích a zvýšené nebezpečí invaze maďarské armády vedly k vyslání tankové roty do Mukačeva a Užhorodu. Tato rota svedla noční boj u Kosiny. Po Vídeňské arbitráži z 2. listopadu 1938 se však musela spolu s jinými jednotkami stáhnout. Během ústupu z oblastí jižního Slovenska tanky chránily ustupující pěchotu před dotírajícími Maďary.
Jednotky útočné vozby bojovaly v listopadu 1938 i proti Beckovu Polsku. Poláci se snažili vyprovokovat pohraniční incident a vysílali malé skupinky teroristů přes severní hranice Slovenska a Podkarpatské Rusi. Na konci listopadu polská armáda zaútočila přes hranici v prostoru Čadce, ale jednotky 16. pěší divize ji zastavily. Narychlo mobilizovaná útočná vozba 3. rychlé divize z Turčianského sv. Martina tak ani nemusela zasáhnout.
V listopadu 1938 čs. armáda poslala další posily na Podkarpatskou Rus – tři motorizované pěší prapory a kombinovaný prapor útočné vozby se dvěma rotami tanků LT vz. 35 a jednou rotou obrněných automobilů OA vz. 30. Tyto jednotky posílily postavení 12. pěší divize na hranicích.
Během tuhé zimy 1938 – 1939 se objevila další vážná závada na tancích LT vz. 35: v případě silných mrazů bylo témě nemožné je nastartovat. Olej v jejich motorech doslova ztuhl, vodní páry v pneumatických systémech zamrzly, a protože tanky nebyly vybaveny nemrznoucí směsí, musela se vypouštět voda z jejich chladičů. Nastartování tak běžně trvalo několik hodin.
Patnáctého února 1939 byla zrušena ostraha hranic. Dvanáctá pěší divize měla vrátit všechny podpůrné jednotky útočné vozby, ale nakonec si ponechala jednu rotu tanků LT vz. 35 ( v Michalovcích) a kombinovanou rotu LT vz. 35 a OA vz. 30 (v Chustu a Sevljuši).
Všechny tyto jednotky se účastnily těžkých bojů mezi 14. a 17. březnem 1939. První útok jednotek Honvédu směřoval na Svalavu. Jeho cílem bylo rozdělit jednotky 12. pěší divize, a tím je donutit ke kapitulaci. Když byl tento útok zastaven, Maďaři zaútočili na západě, v údolí řeky Uhu. 3. prapor 36. pěšího pluku podporovalo v prostoru Onokovce protiútoky a pomáhaly v obraně.
Čtrnáctého března dorazily do ubikací kombinované roty útočné vozby v Sevljuši dva tanky LT vz. 35 (Škoda prototyp 13620 a armádní tank 13903), které se vracely ze Sovětského svazu přes Rumunsko i s osádkou škodováckých mechaniků. Důstojníci roty oba tanky okamžitě zabavily a zařadili do stavu. Doprovázející mechanici se dobrovolně nabídli, že se se svými tanky zapojí do nastávajících bojů.
Oba tanky byly použity během protiútoku u Fančíkova, kde jeden z nich ( 13903) zasáhlo maďarské protitankové dělo. Tank vyhořel a byl ukořistěn Maďary. Druhý LT vz. 35 Maďaři ukořistili později, a to 24. března 1939 (od slovenské armády). Oba tanky udělaly v Maďarsku velice dobrý dojem a Maďaři požádali Škodovku, aby pro ně oba tanky opravila. Honvédség jim přidělil čísla 1H-406 a 1H-407 a používal je pro výcvik řidičů až do konce roku 1943.
Během obranných bojů jednotky útočné vozby zadržovaly útočící jednotky Honvédségu a umožnily tak ostatním jednotkám československé armády ustoupit na slovenské území. Armádní jednotky z východní části Podkarpatské Rusi (Chustu a Sevljuše) musely ustoupit do Rumunska, což se jim podařilo 17. března 1939 u Tjačeva. Tato skupina měla jen obrněné automobily (9 OA vz. 30 a 3 OA vz. 27), ale Slovákům se 18. března vzdala část 2. pluku útočné vozby s 9 tanky LT. vz. 35. Byla to poslední jednotka československé armády, která se vzdala, protože zbytek armády složil zbraně již 15. března 1939 v důsledku německé okupace českých zemí a vytvoření Protektorátu Čechy a Morava.
Pokud se vám na stránce neobjevil rámec s hlavním menu, klikněte sem: |