zpět

Uniformy příslušníků útočné vozby

 

Období 1918 - 21

        Československá armáda začínala svou existenci s různorodou směsicí uniforem. Nejvíc byla samozřejmě zastoupena uniforma bývalého Rakouska-Uherska. K této základní uniformě jednotliví členové přidávali různé doplňky. Většina členů obrněných vlaků byla rekrutována z bývalých námořníků, kteří nosili části své námořnické uniformy a to zejména kulaté námořnické čapky bez štítku s modrou stuhou vzadu. Dalšími členy byli sokolové, kteří k rakouské uniformě přidávali doplňky sokolského kroje a to opět hlavně čepice. Obsluha obrněných vozů Lancia přijela v Italských uniformách (byla součástí československé legie v Itálii).

        První varianta československého stejnokroje se začala prosazovat již v roce 1919. Uniforma měla podobný střih původní rakouské uniformy, ale byla v barvě polní šedi.

 

Stejnokroj vz.21

    Uniforma střihem i materiálem vycházela z americké prvoválečné uniformy, která k nám byla po válce ve velkém počtu dovezena.

    Stejnokroj se u vojáků prezenční služby skládal z blůzy, z pod koleny se zužujících kalhot, ovinovaček přes lýtka a kotníčkových kožených bot. Vše kromě bot bylo v barvě khaki. Blůza měla nízký límec (na límci bylo barevné rozlišení podle zbraně a později příslušnost k jednotce), dvě venkovní náprsní kapsy a dvě vnitřní kapsy. Zapínala se knoflíky se dvěma zkříženými meči, které byly kryté pod blůzou. V zimě se navíc nosil dlouhý plášť ve stejné barvě se dvěma řadami knoflíků. Blůza nebo plášť byl přepásán širokým opaskem s přezkou s vyraženým státním znakem (na opasku se nosila pistole vz.24 v pouzdře). Na hlavě se nosila lodička s malým státním znakem a poddůstojnickým označením. Na náramenících blůzy i pláště bylo hodnostní označení (toto označení mělo podkladovou barvu dle zbraně, tedy žlutou pro jezdectvo nebo červenou pro pěchotu).

    Důstojnické uniformy měly téměř stejný střih a stejný odstín barvy. Blůza měla vysoký stojatý límec (na límci bylo barevné rozlišení podle zbraně a později příslušnost k jednotce) a zapínala se na jednu řadu odkrytých knoflíků (zlatých nebo stříbrných). Na ní byly našity čtyři kapsy. V zimním období důstojníci nosili plášť s límcem potaženým hnědozeleným sametem, který se zapínal na dvě řady nekrytých knoflíků. Blůza nebo plášť byly přepásány řemenem se státním znakem na sponě (na opasku se nosila pistole vz.24 v pouzdře). Dohodou se přidával náprsní řemen s průvlečnou mosaznou přezkou. Na náramenících blůzy i pláště bylo hodnostní označení s podkladem opět v barvě zbraně. Kalhoty byly buď dlouhé široké s lampasy v barvě druhu zbraně, nebo jezdecké pod koleny se zužující kalhoty do vysokých bot (u jezdectva červené barvy). K dlouhým kalhotám se nosily černé kožené kotníčkové boty, k jezdeckým vysoké černé jezdecké boty. Na hlavě se nosila kulatá čepice s látkou potaženým štítkem, ozdobnou šňůrkou a s malým státním znakem uprostřed (lev umístěný v na hranu postaveném čtverci se zkříženými meči) a důstojnickým označením po stranách znaku. Důstojník útočné vozby měl ještě právo nosit dlouhý kožený plášť.

 

Kožený bojový stejnokroj

    Tento oděv byl pouze pro bojové situace, protože byl cenově velice nákladný. Skládal se z krátkého koženého kabátce s uzavřeným ležatým límce, který byl potažený semišem. Zapínal se na kryté knoflíky. Dále měl kožené kalhoty, které se zužovaly, holenic z tvrdé kůže a kotníčkových bot. Kabát byl stažen opaskem s přezkou se státním znakem (na opasku se nosila pistole vz.24 v pouzdře). Hodnostní označení se nosilo na pravé náprsní části blůzy. K oděvu také patřila tankistická přilba (v obrněných vlacích se požívala přilba vz.32).

 

 

 

 

Cvičný stejnokroj

    Vznikl na základě zkušeností s používáním stejnokroje vz.21 v malém prostoru obrněných vozidel. Uniforma se zachytávala a trhala o různé výčnělky a nadmíru se špinila. Dříve než se sjednotil cvičný stejnokroj, používaly se různé bavlněné návleky, které se natahovaly na uniformu vz.21.

     Ke sjednocení cvičného obleku došlo v roce 1932. Tento oblek v barvě khaki se skládal z bavlněné blůzy zapínané na nekryté knoflíky, která se zastrkovala do dlouhých kalhot stažených úzkým opaskem (na opasku se nosila pistole vz.24 v pouzdře) s přezkou, na které byl vyražen státní znak. Na pravé náprsní části blůzy se nosilo hodnostní označení. K oděvu také patřila tankistická přilba.

 

 

Vývoj přilby

        Zpočátku útočná vozba využívala ocelové přilby vz.18 (bývalá rakouská přilba přetřená barvou khaki), vz.20 (přilba vz.18 s hřbetem), vz.25 (přilba francouzského typu s velkým státním znakem na čele a hřbetem) a vz.32. Tyto ochrany se ukázaly v malém prostoru obrněných vozidel spíš jako nebezpečné, protože při prudkém nárazu kovu na kov mohly způsobit zranění hlavy. Už od roku 1930 žádalo vedení o vývoj nových ochranných tankistických přileb. Do té doby se experimentovalo s různě upravenými leteckými kuklami a barety.

        Ochranná přilba dostala konečný tvar v roce 1931. Byla vyrobena ze silné podrážkové kůže s venkovním lemem. Měla polokulový tvar a sahala těsně nad uši (pozdější verze měla vzadu ještě koženou kuklu). Byla dobře vypolštářovaná a těsně obemykala hlavu. K lepšímu uchycení sloužil podbradní kožený řemínek. Vyráběla se ve třech velikostech a dvou provedeních. Radista měl v helmě zabudovaná sluchátka.

        V obrněných vlacích se stále používaly ocelové přilby vz.32, protože ve vlaku bylo víc místa.

Jiří Vodička

obrázky převzaty z knihy Československá obrněná vozidla 1918-48

  Pokud se vám na stránce neobjevil rámec s hlavním menu, klikněte sem:

domů