zpět

OA vz. 27

Stručná historie:

         Vývoj tohoto typu započal ve stejnou dobu, kdy firma vyráběla vozy PA-II, tj. v roce 1924. Vozidlo mělo být menší, pohyblivější a hlavně lacinější. Automobil měl některé součásti podvozku stejné s předcházejícím typem. K pohonu sloužil nový motor, který konstruktéři umístnili opět do přední části. Před ním měl nádrž a chladič. Čtyřstupňová převodovka byla umístěna opět uprostřed. Řízené i hnané byly opět obě nápravy, ale vždy ve směru jízdy byla přední řízená a zadní hnaná. Hlavní rozdíl oproti předcházejícímu typu byl v karosérii. Škodovka se vrátila ke koncepci s otočnou věží.  Další změnou byl ve tvaru pancéřování. Z původního zaobleného tvaru firma přešla na velký počet šikmých ploch, což bylo stejně balisticky dobré, ale také levnější.

        Armáda odsouhlasila tvar modelu vozidla v srpnu 1925. Ve stejný rok Škodovka postavila prototyp s nepancéřovanou karosérií a podrobila ho společně s armádou dlouhým zkouškám. Tyto zkoušky úspěšně skončily až červenci 1928. Na základě těchto výsledků armáda schválila tento typ v prosinci 1928 jako OA vz. 27. Armáda objednala 15 vozidel (tři jako náhrada za prodané PA-II pro rakouskou policii). Firma dvanáct podvozků vyrobila již v roce 1925, takže zbývalo jenom vybavit je pancéřovanou nástavbou z 5,5mm plechů. Mělo dojít k další objednávce na devět vozů, ale armáda si je pro vysokou cenu nemohla dovolit. Proto útočná vozba a jednotky jezdectva disponovaly jenom patnácti vozidly.

        Nová auta absolvovala manévry z konce roku 1929, kdy absolvovala trasu z Prahy do Košic a zpět s manévry v Košicích. Během cesty se objevilo jen několik menších poruch, které mechanici snadno opravili. Mimo jiné i tímto výkonem si získal dobré světlo i v zahraničí. Do Plzně přicházely objednávky z Jugoslávie, Polska, Belgie, Číny... Pro nedostatek kapacit je ale firma musela odmítnout. Během reorganizace jednotek dostal PÚV-1 devět vozů a PÚV-2 a 3 po třech vozech. Tyto počty zůstaly zachovány až do roku 1939. Na konci třicátých let se zúčastnily potlačení povstání v Sudetech a bojů s Maďarskem na Podkarpatské Rusi. Při ústupu z ní na rumunské území tři zabavilo Rumunsko, kde sloužily až do roku 1944, kdy byly zničeny při spojeneckém bombardování Ploešti. Slovensku zůstala tři vozidla. Slováci je vyřadili roku 1942. Zbylé zkonfiskovala německá armáda a vyřadila je ještě dříve. Poslední vozidlo existovalo ještě v roce 1949. Sloužilo jako traktor ve sběrných surovinách.

        Posádku tvořili dva řidiči, kteří seděli vždy z jejich pohledu na pravé straně vozidla. Oba měli polštářkové sedačky s koženým řemenem místo opěradla. Oba mohli kdykoliv převzít řízení. Každý řidič měl průzor chráněný neprůstřelným sklem a pancéřovou clonou. Dalšími členy posádky byli střelec (v zadní části, k dispozici měl kulomet Schwarzlose vz. 7/24), pozorovatel v přední části (experimentovalo se i s vysílačkou) a velitel, který obsluhoval kulomet ve věži (pro jeho upevnění byly ještě další dvě lafety na bocích věže). Střelec i pozorovatel měli stejné průzory jako řidiči. Velitel měl pozorovací otvory ve věži. Kulomety měly zaměřování s dalekohledy. Posádka měla ještě lehký kulomet ZB vz. 26 jako záložní zbraň.

Kamufláž:

        Všechna vozidla byla natřena tmavošedou barvou (protože byla odkázána na silnice, na kterých by tradiční kamuflování bylo příliš viditelné). Prototyp měl standardní kamufláž.

        Bílá evidenční čísla byla umístněna na černých tabulkách na přední a zadní stěně korby.