Stručná historie:
Po debaklu tančíku vz. 33 bylo jasné, že tančíky nemohou nahradit tanky a to ani lehké. Projekty na vybavení tančíků otočnou věží ukázaly, že přestavba je tak radikální, že bude jednodušší, když konstruktéři navrhnou vozidlo zcela nové. První ryze československý tank vznikl ze soukromé iniciativy firmy ČKD. Teprve dodatečně na něj armáda vypsala specifikace. V původních návrzích se mělo jednat o tank vyzbrojený 4,7cm dělem od firmy Vickers, na které firma zakoupila licenci, a dvojicí lehkých kulometů ZB-26. Vozidlo obdrželo firemní i vojenské označení P-II (Praga kategorie II). Armáda však tuto konfiguraci výzbroje odmítla a požadovala výzbroj v podobě děla domácí konstrukce a dvojici těžkých kulometů schopných nepřetržité palby. Volba po delších jednáních nakonec padla na upravené dělo Škoda A3 ráže 37 mm s armádním označením 3,7cm kanón vz. 34ÚV a na nový kulomet ZB-53 s armádním označením 7,92mm kulomet vz. 35.
Začátek vývoje vozidla spadá do první poloviny roku 1931, kdy vznikly první ideové studie. Hotový prototyp byl k dispozici v listopadu 1932. Po tomto datu se podrobil náročným firemním i armádním jízdně-technickým zkouškám, ze kterých nevyšel i bez vážnějších poruch. Celkově ale byla jeho konstrukce a jízdní vlastnosti posuzovány kladně. V únoru 1933 následovala objednávka na 50 strojů. Oficiální armádní označení LT vz. 34 obdržely až během roku 1935 po přijetí větší části tanků do stavu armády. Celá objednávka měla být realizována v třech sériích, přičemž první šestikusová sloužila jako ověřovací série. Teprve po jejím přijetí měly následovat další dodávky.
První tanky začali v továrně vyrábět v září 1933, ale vlivem špatné kvality
plechů z Poldiny Hutě, které při nastřelovacích zkouškách praskaly, byly první
hotové stroje k dispozici až 23.dubna 1934. Tyto tanky nesly pouze
improvizovanou výzbroj složenou z jednoho lehkého kulometu ZB-26 v čelní stěně
kuželovité věže a druhého kulometu téhož typu ve středu čelní desky korby.
Důvodem byla stále nedořešená otázka děla a kulometů. Zúčastnily se v rámci
pluku útočné vozby v Milovicích květnových
manévrů. Sice je ještě provázely drobné poruchy, ale prokázaly dobré jízdní vlastnosti
v terénu. Vážnější vadou byl 15 mm pancíř,
který nemohl odolávat protitankovým dělům, a také snadné shazování pásů při
prudkém zatáčení. Úplné výzbroje a zadního nástavku věže se tanky dočkaly v
srpnu 1936, tedy až po výrobě tanků zbylých sérií. Odevzdáním těchto prvních
šesti tanků byla celá objednávka považována za uzavřenou.
Tanky byly vyráběny a dodávány podle nových přejímacích podmínek a termínů. Druhá série 20 vozidel byla armádou převzata v prosinci 1935. Domovským útvarem těchto tanků byl PÚV-1 v Milovicích. Dalších 18 tanků bylo expedováno v lednu 1936 do posádky PÚV-2 v Olomouci. Zbylých 6 vozidel z poloviny ledna 1936 získala PÚV-3 v Turčianském Svatém Martině. Plně vyzbrojené tanky první série připadly PÚV-1 v Milovicích. Po reorganizaci armády v roce 1937 byly LT vz. 34 dislokovány následně. PÚV-1 v Milovicích měl 18 strojů, PÚV-2 ve Vyškově 24 strojů a PÚV-3 v Turčianském Svatém Martině pouhých 9 tanků. Po Mnichovské dohodě nabídla armáda všech padesát tanků k prodeji, ale do okupace zbytku českých zemí nenašla kupce. V témže období docházelo ke značné reorganizaci jednotek. PÚV-1 v Milovicích zůstalo jen 8 tanků, PÚV-2 ve Vyškově 15 strojů. Zbylých 27 obdržela PÚV-3 v Turčianském Svatém Martině. V další reorganizaci mělo dojít k přemístění všech tanků k PÚV-3 v Turčianském Svatém Martině a vytvořit z nich tankový prapor. Tento plán se do 15.března 1939 nepodařilo realizovat.
Protože tanky LT vz. 34 byly navrženy v době, kdy se nevědělo přesně, jaké mají mít vlastnosti a jejich pancéřování bylo slabé, byly v první linii brzo nahrazeny modernějšími tanky LT vz. 35. Od roku 1937 měly sloužit jako průzkumná vozidla v řadách předzvědných oddílů, ale k této činnosti se kvůli nízké rychlosti a vysokému hluku příliš nehodily. Dále sloužily jako vozidla pro výcvik posádek a k testování protitankových překážek a lehkého opevnění. Celkově se ale jejich bojová hodnota rychle snižovala a to hlavně kvůli vysokému počtu naježděných kilometrů. I tak ale byly připraveny k nasazení během mobilizace v roce 1938.
Roku 1937 ČKD nabídlo armádě, že do prototypu tanku namontuje novou převodovku Praga-Wilson a upraví podvozek proti sesmekávání pásů. Upravený tank dostal firemní označení P-II-R (rekonstruovaný). Po dalších úpravách, kdy byl namontován nový motor Scania, dělo Škoda A7 a bylo zesíleno čelní pancéřování, firma ČKD přihlásila tento typ do armádní soutěže z roku 1938 na nový typ standardního lehkého tanku. Tank s novým armádním označením LT vz. 34R měl díky většímu výkonu motoru vyšší rychlost a větší dojezd, méně se opotřebovávaly spojky a tank neshazoval tak snadno pásy v terénu. Na základě výborných výsledků zkoušek bylo doporučeno přestavět všech padesát tanků LT vz. 34 na tento nový standard. Armáda by tak získala s relativně malými náklady daleko hodnotnější tank. Mnichovské události však veškerým dalším plánům zabránily.
Po březnu 1939 se Němcům díky popsaným reorganizacím dostalo do rukou 23 tanků a prototyp. O jejich službě v německých rukách není příliš známo, ale byly převezeny do Königsbornu u Magdeburku, kde se shromažďovala veškerá československá obrněná technika. Jejich počet a na tu dobu stále silná výzbroj, ale stále představoval určitý bojový potenciál, který asi Němci nepřehlíželi. Dá se předpokládat, že byly nějaký čas používány minimálně jako výcvikové. Jejich nasazení u prvoliniových jednotek je ale vysoce nepravděpodobné. Na začátku března 1940 se v ČKD zrodila myšlenka na prodej Němci ukořistěných strojů do Lotyšska. Firma chtěla od Wehrmachtu získat zpět všech 23 strojů a zrekonstruovat je do podoby LT vz. 34R. O celé transakci, která se nakonec neuskutečnila, se bohužel víc informací nedochovalo.
Slovenská republika si nechala svých 27 tanků ze stavu PÚV-3. Až do roku 1942 sloužily jako druholiniová záloha útočné vozby. K výcviku je používali až do roku 1944, kdy už byla většina vlivem špatného technického stavu nepojízdných. Během SNP byla naprostá většina tanků stále nepojízdná. Část jich byla zakopána a použita jako pevnůstky u Zvolena. Deset nepojízdných tanků Němci ukořistili v kasárnách v Turčianském Svatém Martině a poslali je do Plzně ke kompletní opravě, aby je následně prodali do Chorvatska. V Plzni je ale nechal místní armádní přidělenec sešrotovat pro beznadějnou zastaralost a špatný stav. Věže byly přezbrojeny dvojicí těžkých kulometů a odeslány na frontu jako pevnůstky. Válku přežily jen dva tanky v podobě torz, které byly sešrotovány na začátku padesátých let.
Popis vozidla:
osádka - Tříčlennou osádku tvořil velitel/střelec, řidič a radiotelegrafista. Řidič a radista seděli v přední části bojového prostoru na kožených sedadlech, jejichž opěrky tvořily popruhy s navlečeným polštářkem. Řidič seděl na pravé straně a před sebou měl průzor s rozměry 300x75 mm s episkopem, který chránily dvě clony. V pravé stěně měl průzor chráněný 50mm sklem. Radista měl před sebou průzor o velikosti 120x50 mm krytý neprůstřelným sklem tlustým 50 mm a vnější clonou. Velitel/střelec seděl ve věži na cyklistickém sedátku, které bylo zavěšeno na trojici řetízků. Mohl pozorovat čtyřmi episkopy ve stěnách věžičky nebo periskopem, který mohl vysunout otvorem ve věžičce. Tank se dal opustit průlezem ve velitelově věžičce, nouzově také obdélníkovým průlezem na dně korby.
pancéřování - Ploché pancéřové desky byly přinýtovány nebo přišroubovány na ocelové profily. Do výšky 1 m byly všechny spoje vodotěsné. Kolmé přední a boční desky měly šířku 15 mm a šikmé 12 mm. Motorový kryt měl tloušťku 10 mm, dno korby a horní desky (včetně horní desky věže) měly 8mm pancíř. Mezi motorovým a bojovým prostorem byla 3mm přepážka.
věž - Kuželová věž se zadním výklenkem měla rovnou přední desku s lafetací výzbroje, oblé boky a oblou zadní stěnu výklenku. Věž ležela v kuličkové dráze a zabírala šířku celé korby. Otáčela se pomocí kolečka nebo pouze otáčením věže samotné. Dala se zaaretovat v jakékoli poloze. Na levé straně byla věžička s episkopy o průměru 570 mm. Na ní ležel hřibovitý poklop s otvorem pro vysunutí signalizačních praporků.
hnací a pohybové ústrojí - Tank byl vybaven čtyřdobým čtyřválcovým vodou chlazeným motorem na lihobenzinovou směs. Spouštěl se elektricky nebo nouzově ručně (jak zvenčí, tak zevnitř). S motorem byla přímo spojena spojka vybavená brzdou. Kroutící moment se ze spojky přenášel na redukci v přední části hřídelem vedeným nad podlahou a krytým plechem. Před redukcí byla převodovka se čtyřmi rychlostmi vpřed a jednou vzad. Pohonná kola byla poháněna z převodovky kuželovými převody přes směrové spojky vybavené brzdami.
Palivové nádrže byly na obou stranách motoru. Olejová nádrž byla na pravé straně nad
benzinovou. Chlazení motoru zaručovalo chlazení do venkovní teploty 35°C.
Podvozek se sestával na každé straně z osmi zdvojených pojezdových kol s gumovými obručemi o rozměrech 340x80 mm, vodícího kola vzadu s rozměrem 395x45 mm a hnacího kola vepředu s 19 zuby a šířkou 20 mm. Dvě dvojice pojezdových kol tvořila rám. Byly uchyceny společným čepem. Dva rámy spolu tvořily pojezdový vozík, který byl odpružený svazkem listových per. Na každé straně tedy byly dva vozíky. Pro větší pevnost podvozku se vozíky opíraly i o vnější konstrukci tvořenou ocelovým nosníkem. K lepšímu vedení pásu v dolní větvi pásu sloužilo malé neodpružené kolečko uchycené pevně na vnější nosné konstrukci. Horní část pásů byla nesena na dvou podpůrných kladkách a zuby článků probíhaly vyplechovanými dřevěnými žlábky. Každý pás měl 107 článků širokých 272 mm. Vedení pásu bylo hřebenové.
výzbroj - Ve věži jedno protitankové dělo ráže 3,7 cm (3,7cm kanon vz. 34 ÚV; Škoda A3) a s ním spřažený vlevo uložený kulomet ráže 7,92 mm (7,92mm kulomet vz.35; ZB-53) v kulové lafetě. Druhý kulomet téhož typu byl uložen uprostřed čelního pancíře korby v kulové lafetě (obsluhoval ho radista, ale nouzově ho mohl obsluhovat i řidič pomocí bovdenového lanka). Všechny zbraně byly zaměřovány pomocí záměrných dalekohledů s 1,25 násobným zvětšením a zorným úhlem 55° (nouzově se daly použít normální mířidla). Munice pro dělo bylo 60 nábojů a pro kulomety 2000 nábojů.
vnitřní vybavení - Radista měl k dispozici stanici vz 35. Pracovala jako telegrafní. Pro komunikaci mezi velitelem a řidičem sloužil systém tří barevných světel, které velitel rozsvěcoval podle smluveného kódu. Každé tlačítko mělo jiný tvar.
Kamufláž:
Tank měl standardní kamufláž používanou ve třicátých letech. Všechny vnější plochy a vnitřky motorových krytů byly natřeny třemi matovými barvami - tmavě zelenou, žlutou a hnědou. Poklop věže byl zevnitř vypolštářovaný hnědou kůží. Vnitřek bojového prostoru byl natřen barvou slonové kosti.
Bílá evidenční čísla byla umístněna na černých tabulkách na přední a zadní stěně korby. LT vz. 34 obdržely čísla 13.490 - 13.539.