zpět

LT vz. 35 (Š-II-a)

Stručná historie:

            Impulsem pro vývoj nových typů tanků byl nástup nacistů k moci v sousedním Německu a následná nová doktrína československé armády. Ta v roce 1934 požadovala kategorii tanků určených pro manévrový boj (jak pro jezdecké oddíly, tak pro podporu pěchoty) a to zejména ve složitějším terénu našich pohraničních hor. Soutěže se zúčastnily obě naše přední zbrojovky. Nutno dodat, že obě firmy (hlavně plzeňská Škodovka) použily nekalých praktik včetně údajných úplatků, aby objednávka přišla právě pro ně. Ve stejné době ale obě firmy uzavřely kartelovou dohodu, že ať už vyhraje kterýkoliv typ, jeho výroba bude rozdělena do obou firem.

            ČKD se soutěže zúčastnila s typem P-II-a, který konstrukčně vycházel z typu P-II (LT vz.34). Škodovka přišla s tankem označeným Š-II-a, který vyvinula ze svého prototypu SU (později Š-II). Oba prototypy byly dodány do léta 1935 a zúčastnily se zkoušek před armádní komisí. Vítězně vyšel škodovácký typ, i když oba tanky se ve svých parametrech příliš nelišily. Přičemž P-II-a měl nesporně jednodušší systém ovládání. Na druhé straně Š-II-a sliboval do budoucna větší možnost modernizace (tento argument se později nepotvrdil).

            Ministerstvo národní obrany objednalo prvních 160 tanků 30.října 1935, dalších 35 12.května 1936. Poslední sérii 103 strojů objednali 13.června 1936. Dodávky měly probíhat v rozmezí 30.září 1936 až 30.červenec 1937. Ani jedna firma tyto termíny nedodržela. Důvodem zpomalení výroby byla vysoká zmetkovitost součástek, nevyzrálost konstrukce a také časté změny v konstrukci. Proto první tanky armáda převzala až 21.prosince 1937. Protože se obě firmy neustále obviňovaly z neschopnosti a nesolidnosti při výrobě a neustále se objevovaly pochybnosti ohledně konstrukce tanku, armáda se rozhodla k dlouhodobým zkouškám. Jejich výsledky se dost lišily a byly sporné. Zatímco první zkouška z ledna 1937 dopadla celkem dobře, následná trvající od dubna do září 1937 ukázala řadu technických nedostatků konstrukce. Výsledky zkoušek a vysoká poruchovost u útvarů vedla dokonce ke komplikacím ohledně dodání třetí série tanků. Ministerstvo odmítlo vydat oficiální objednávku. Ta byla definitivně schválena až 9.listopadu 1937. Škodovka své tanky dodávala od 21.prosince 1936 do 8.dubna 1938. ČKD splnila svou dodávku o trochu dřív. Poslední tank vyrobili ještě před koncem roku 1937. Oba výrobce ještě čekala garanční oprava a úpravy vyplývající ze zkušeností od jednotek. Pluk útočné vozby PÚV-1 dostal 197 kusů, PÚV-2 49 tanků a PÚV-3 měl k operačním potřebám 52 vozidel.

            Ať už byly námitky na vozidlo jakékoli, tak armáda měla v polovině třicátých let jeden z nejlepších tanků na světě. Většina problémů byla vyřešena už během výroby a poté, co si na novou zbraň zvykly i osádky, poruchovost klesala. Problémy ani nebyly tak s obávaným pneumatickým řízením, ale spíše s elektrickým vybavením vozu.

            Během roku 1938 se začalo se zmiňovanými úpravami na vozidlech. Ve stejné době také docházelo k výměně kulometů ZB vz.35, které byly nahrazovány modernějšími ZB vz.37. Pro oba typy kulometů byly speciální lafety, které se nedaly zaměnit. Během mobilizace měly proto některé tanky místo kulometů v lepším případě provizorní pancéřové desky. Zaměstnanci všech firem se však snažili nedostatky napravit, vyjeli proto spolu s tanky do pole a nové lafety a kulomety montovali na místě. Tyto opravy se projevily na bojové hodnotě československé armády, protože během mobilizace neměla k dispozici plánovaný počet tanků.

            Po vyhlášení mobilizace armáda objednala dalších 105 tanků LT vz.35, protože dodávka nových tanků LT vz.38 byla ještě v nedohlednu. I když se jednalo o spornou záležitost (v krátké válce by nové vozy nebyly vyrobeny), mohla armáda počítat se zabavenými tanky R-2 pro Rumunsko (což byly exportní tanky upravené z LT vz.35). Tato objednávka ale neplatila dlouho. Ihned po odvolání mobilizace byla stažena.

            Během mobilizace se všechny tanky přemístily do svých bojových postavení. Některé byly vyslány do pohraničí na výpomoc proti jednotkám Freikorpsu. Tanky si v těchto akcích počínaly velmi dobře. Palbou ničily kulometná hnízda a snadno překonávaly či bořily barikády. Protože protivník neměl protitankové zbraně, nesetkaly se s takovým odporem, s jakým by se setkaly při bitvě s pravidelnou armádou. Na druhou stranu bojovaly v polních podmínkách odříznuty od svých posádek, bez velké možnosti opravy v případě poruchy či poškození. Po přijetí Mnichovského diktátu se většina tanků vrátila do svých posádek, ale jenom na chvíli, protože na slovenské území a na Podkarpatskou Rus si kladli nároky Maďaři. Na Slovensku byly tanky použity pouze v jedné bitvě, kdy třetí tanková divize s podporou pěchoty odrazila maďarský pluk. Další akce znemožnilo podepsání dohody o podstoupení části slovenského pohraničí Maďarsku. Zato na Podkarpatské Rusi probíhaly tvrdé srážky mezi armádou a maďarskými teroristickými tlupami. Po odražení těchto teroristů se do celé akce pustila pravidelná Maďarská armáda. Velení ale brzy zjistilo, že situace je za současného stavu (hlavně politického) neudržitelná a musela  ustoupit. Při ústupu plnily tanky roli přední obrany. Během těchto bojů byly dva tanky zničeny protitankovou střelbou (oba byly později opraveny a využívány maďarskou armádou). Všechny tanky ustoupily na slovenské území, kde je zabavila nově vzniklá armáda Slovenské republiky.

            Po přijetí Mnichovského diktátu ztratila armáda zájem o další použití svých tanků a snažila se je prodat. Velký zájem projevila Velká Británie, která neměla podobný typ tanku. Jejich nabídka zněla na sto tanků ze skladů československé armády a druhá stovka nových ze Škodových závodů. Anglická firma Alvis-Straussler dokonce jednala o prodání licence. Dalším zájemcem bylo Polsko. Všechny tyto zakázky zhatila vnitropolitická situace a následná okupace zbytku země.

            V roce 1938 byly dva tanky vyslány do SSSR na ukázky. Rudá armáda měla o tank zájem, ale chtěla koupit pouze prototyp, což firma odmítla ze strachu z nelicenční výroby podle vzoru. Škodovka tento tank také vyráběla pro Rumunsko pod označením R-2 a pro Afganistan, respektive pro Bulharsko.

            Po obsazení zbytku země padla většina tanků do rukou německého Wehrmachtu (244). Zbytek zůstal na Slovensku (52). Wehrmacht je pod označením PzKpfw 35(t) a s menšími změnami ve vybavení a s jedním členem osádky navíc zařadil do svých tankových jednotek. Svými výkony se tanky přibližovaly k německým PzKpfw III. S obnovením sériové výroby však nepočítali, protože nevěřili složitému pneumatickému systému řízení. Některá vozidla šla do skladů nebo je přestavěli na velitelské vozy, ale naprostá většina byla připravena jako útočné vozidlo na plánovanou invazi do Polska. Té se zúčastnily pouze s minimálními ztrátami. Bylo poškozeno 11 tanků, ale všechny se daly opravit. S téměř stejným úspěchem probíhalo nasazení ve Franci. Pronikly pro tanky téměř neprostupnými Ardenami a dostaly se až ke kanálu La Manche. Během této operace spojenecká obrana zničila nebo poškodila 45 tanků, z toho jen 11 bylo vyřazeno jako neopravitelné. Pak se ještě zúčastnily invaze do Jugoslávie. Před operací Barbarossa byly tanky oficiálně vyřazovány z prvé linie, ale některé jednotky vyzbrojené tímto typem se dostaly až k Moskvě. Tam se ale projevil jejich hlavní nedostatek, kdy zamrzaly jejich pneumatické systémy a kapalina v chladičích. Proto je Wehrmacht okamžitě stáhl z fronty (také proto, že lehké tanky už nemohly plnit hlavní bitevní úkoly) a soustředil je ve Vídni, odkud byly poskytovány spojencům Německa. Část dostalo Rumunsko a Bulharsko. Některé tanky byly později přestavěny na zásobovací vozidla, kdy místo po odstraněné věži zakryli plachtou na rámu a v bojovém prostoru se vozila munice pro další jednotky.

            Slovenské armádě tedy zůstalo 52 tanků tohoto typu. S nasazením 13 strojů se počítalo už při německém útoku na Polsko. Pro slabý odpor Poláků je ale nemusela použít. Po tomto tažení se všechny tanky vrátily do své posádky ve Turčianském Svatém Martině, kde vydržely až do napadení SSSR. Slováci nasadili 45 tanků, z nichž se některé zúčastnily bojů u Lipovce. V tomto prostoru byly zničeny tři tanky. Všechny stroje se vrátily domů v srpnu 1941 a byly přeřazeny z prvé linie k výcvikovým jednotkám. Poslední bojovou akcí  tanků LT vz.35 se stalo nasazení během SNP v řadách slovenských povstalců. Sloužily jako klasické tanky, jako zakopané v roli pevnůstek na přístupových cestách a nebo jako dělové vozy na obrněných vlacích. Většina tanků byla zničena německým protitankovým dělostřelectvem. Zbylé stroje Němci odvezli a jejich další osud není znám.

            Rumunské tanky se zúčastnily sovětského tažení od samotného počátku. Konečnou pro většinu strojů byla bitva o Stalingrad, kde byly doslova smeteny během protiútoku rudé armády. Zbylé tanky byly přestavěny na stíhače tanků TACAM R-2.

 

Popis vozidla:

        osádka - Tříčlennou posádku vozidla tvořil velitel/střelec, řidič a radiotelegrafista. Řidič seděl na pravé straně v předu bojového prostoru. Před sebou měl z venku krytý průzor o rozměrech 390x90mm. Vevnitř byl ještě blok 50mm neprůstřelného skla. V pravém bočním pancíři měl navíc štěrbinu krytou 50mm sklem o rozměrech 120x3mm. Radiotelegrafista a zároveň střelec z kulometu seděl na levé straně bojového prostoru. K výhledu používal stejný typ průzoru jako řidič, ale menší. Oba seděli na polštářovaných sedačkách, které měly místo opěradel kožené pásy. Velitel seděl ve věži na cyklistickém sedátku, které bylo zavěšeno na třech řetízcích. K výhledu z vozidla mohl používat episkopy v malé věžičce nebo také periskop, který vysunoval dírou v poklopu. Osádka mohla tank opustit poklopen nad řidičem, věžičkou ve věži nebo nouzovým východem ve dně korby.

        věž - Věž ležela v kuličkové dráze a zabírala šířku celé korby. Otáčela se pomocí kolečka nebo pouze otáčením věže samotné. Dala se zaaretovat v jakékoli poloze. Na levé straně byla věžička s episkopy o průměru 570mm. Na ní ležel hřibovitý poklop s otvorem pro vysunutí signalizačních praporků.

        pancéřování - Pancéřové plechy byly nanýtovány nebo přišroubovány na ocelové L profily. Nýtové spoje byly do výšky jeden metr vodotěsné. Čelní pancíř korby a věže byl z cementové oceli a měl tloušťku 25mm. Boční a skloněné desky měly tloušťku jen 16mm a jejich ocel byla homogenní. Ze stejného materiálu, ale jen s 12mm tloušťkou, byly plechy na místech s větším sklonem než 12°. Dno korby a horní desky mělo tloušťku 8mm. Mezi motorem a bojovým prostorem byla 4mm tlustá přepážka s několika otvory, které sloužily k odvádění zplodin ze střelby.

        hnací a pohybové ústrojí - Tank poháněl čtyřválcový čtyřdobý benzinový vodou chlazený motor (používala se lihobenzinová směs, benzín nebo dynalkol). Hlavní palivová nádrž měla své místo nalevo od motoru, záložní byla připevněna na boku bojového prostoru. Válce byly v jednom bloku, přičemž hlava se dala snímat. Každý válec měl dvě zapalovací svíčky (každá s nezávislým okruhem). Spouštěl se elektricky, ale nouzově se dal nastartovat klikou, která byla uvnitř bojového prostoru. Chlazení zajišťoval napravo uložený masivní tunelový chladič s ventilátorem, který poháněly klínové řemeny od motoru. Výkon z motoru se přenášel na hnaná zadní kola přes klikovou hřídel napojenou na převodovou skříň se třemi trojitými planetovými převodovými koly. Všechny stupně se řadily pomocí stlačeného vzduchu. Za převodovou skříní byla redukce ovládaná rovněž pneumaticky (nouzově také mechanicky). Kroutící moment se na zadní nápravu přenášel soustavou kuželových kol se spojkami. Mezi kuželovými koly a vnějším hnacím kolem ležela ještě soustava planetových kol napojených na řízení. Každé kolo (hnací nebo vypínací) mělo svou čelisťovou brzdu ovládanou jak jinak stlačeným vzduchem a v nouzi mechanicky. Přibržděním pásu se vozidlo natáčelo.

            Vozidlo se pohybovalo po dvou pásech, přičemž každý pás byl sestaven z 111 článků o šířce 320mm a délce 95mm. Článek měl uprostřed centrovací klínový výstupek. Spojovaly se čepy, které byly volně naraženy v otvorech článků. Proti jejich vypadnutí složily na talíře na předních i zadních kolech, které vysunuté čepy zarážely zpět. Do pohybu byly pásy uváděny zadními ozubenými koly s dvojitým ozubením. Jejich 19 zubů zabíralo do mezer mezi jednotlivými články. Přední napínací kolo mělo shodné parametry. Na každé straně bylo 8 párů pojezdových kol o malém průměru s s gumovou obručí. Pojezdový vozík tvořily dvě dvojice kyvných ramen. Na každém rameni měly místo dva páry kol. Na každé straně byly dva vozíky. Každý vozík byl kyvně přichycen na konzole, která byla připevněna na boku vany tanku. Odpružení zajišťovaly půleliptická pera, která se opírala o konce pojezdového vozíku a úchytnou konzolu. V přední části pod napínacím kolem byl neodpružený pár kol, který usnadňoval najíždění tanky na překážku. V horní části pás podporovaly čtyři malé kladky s gumovou obručí.

        pneumatický systém - Dva tříválcové dvoustupňové kompresory poháněl přímo motor. Vzduch pod tlakem se uchovával v nádobě uvnitř bojového prostoru. Odtud byl hadičkami rozváděn přes stanoviště řidiče k jednotlivým mechanismům. Každé zařízení mělo svůj vzduchový válec, který se po pootočení řídícího kohoutu naplňoval vzduchem.

        výzbroj - Ve věži jedno protitankové dělo ráže 3,7 cm (3,7cm kanon vz. 34ÚV) a s ním spřažený kulomet ráže 7,92 mm (7,92mm kulomet vz. 35 nebo 37) v kulové lafetě. Druhý kulomet byl uložen vprostřed předního pancíře korby v kulové lafetě (obsluhoval ho radista, ale nouzově ho mohl obsluhovat i řidič pomocí bovdenového lanka). Všechny zbraně byly zaměřovány pomocí pomocí záměrných dalekohledů s 2,6 násobným zvětšením a zorným úhlem 25° (nouzově se daly použít normální mířidla). Munice pro dělo bylo 78 nábojů a pro kulomety 2700 nábojů.

        radiostanice - Radista měl k dispozici stanici vz 35. Byla zavěšena ve dvou bednách na levé stěně korby. Anténa byla pružně uložena na levém předním blatníku. Pracovala jako telegrafní a měla dosah 2 km.

 

Kamufláž:

        Tank měl standardní kamufláž používanou ve třicátých letech. Všechny vnější plochy a vnitřky motorových krytů byly natřeny třemi matovými barvami - tmavě zelenou, žlutou a hnědou. Poklopy byly zevnitř vypolštářovaný hnědou kůží. Vnitřek bojového prostoru byl natřen barvou slonové kosti.

        Bílá evidenční čísla byla umístněna na černých tabulkách na přední a zadní stěně korby.

 

Závěr:

        I když byl tank na začátku své kariéry celkem poruchový a o jeho bojeschopnosti se vedly spory, získal si tank ve své i pozdější době slávu a to díky svým manévrovacím schopnostem a na svou dobu moderní kanónové výzbroji. Sice už ne jen v československé armádě. Bojoval s mnohem silnějšími francouzskými  a ruskými tanky. Není chybou konstruktérů, že tank, který byl vyvinut podle vojenské doktríny z poloviny třicátých let, už nemohl měřit síly se sovětskými středními tanky. Jeho osádky si ho celkem oblíbily pro jeho vysokou rychlost, která je často dostala z těžkých situací.

 

LT vz. 35

Lehký tank určený pro manévrový boj

 

   výrobce:

   Škoda Plzeň (polovinu vyrobilo podle smlouvy ČKD Praha)

   léta výroby:

   1935-40

   počet vyrobených vozidel:

   298 + 1 prototyp

 

 

   hmotnost:

   10,50 t

   délka:

   4,90 m

   šířka:

   2,06 m

   výška:

   2,37 m

   měrný tlak:

   0,51 kg/cm2

 

 

   pancéřování:

   8 - 25 mm

   výzbroj:

  3,7 cm kanon vz.34 ÚV; 2x 7,92mm kulomet vz.37

   osádka:

   3

 

 

   typ motoru:

   Škoda T-11/0; vodou chlazený čtyřválec

   obsah:

   8620 cm3

   výkon:

   88,7 kW (120 k)

   max. rychlost:

   34 km/h

   dojezd:

   120 km

 

 
  Pokud se vám na stránce neobjevil rámec s hlavním menu, klikněte sem:

domů