zpět

LT vz 38 (TNHPS)

Cesta k LT vz. 38:

            V říjnu 1937 se armáda rozhodovala, jestli má objednat další sérii tanků LT vz.35 nebo zvolit jiný typ. Protože u tanků LT vz.35 byly neustále opakující se problémy s provozem, rozhodlo vrchní velení o zkouškách všech dostupných nových typů. Soutěže se obě firmy zúčastnily jak s upravenými starými typy, tak se zcela novými konstrukcemi. Škodovka rekonstruovala LT vz.35 do dvou prototypů. LT vz.35 Rek. I se zlepšeným podvozkem a LT vz.35 Rek. II s novou převodovkou. Navíc slíbila nový typ Š-II-a-2. ČKD do soutěže poslal  LT vz.34R a nové konstrukce LTL (vyráběné pro Litvu) a značně pro české poměry upravený tank TNH pod označením TNHPS. Zkoušky začaly 19.ledna 1938, když dorazil TNHPS. O týden později dorazil i LT vz.34R. Obě rekonstruované Škodovky přišly až v polovině března. LTL a Š-II-a-2 nedorazily ve stanoveném termínu a proto se zkoušek nezúčastnily v plném rozsahu. Během testů se na škodováckých konstrukcích vyskytlo spousta poruch. LT vz.34R na tom byl omnoho lépe, ale nebyl brán jako největší kandidát, protože jeho slabé pancéřování už dávno nevyhovovalo. Komise ale schválila konstrukční úpravy a navrhla, aby stejným způsobem byly přestavěny všechny zbývající tanky LT vz.34. Vítězem soutěže se ještě před oficiálním ukončením zkoušek (kvůli mezinárodní napjatosti) stal typ TNHPS, protože během jízd vykázal nejlepší jízdní vlastnosti a nejméně poruch (byly pouze drobnějšího rázu).

Stručná historie:

            Přímý předchůdce typu TNHPS vznikl v polovině třicátých let původně pro exportní účely, protože armádní dodávky získala konkurenční Škodovka. První zákazník byl z Iránu, kdy objednali 50 tančíků a 50 lehkých tanků (TNH). Tyto tanky měly hlavně odolávat zdejším terénním podmínkám. Dalším zájemcem bylo Peru (LTP) s 24 tanky, 26 tanků objednalo Švýcarsko (LTH - sestavené namístě s dieselovými motory). Ještě v roce 1938 získalo ČKD zakázku z Litvy na 40 strojů (LTL). Další potenciální zájemci byli z Jugoslávie, Afganistanu, Číny nebo dokonce Velké Británie. Ale politická situace a následná okupace vše zmařila. V roce 1940 dokonce získali Švédové licenční oprávnění na výrobu mírně upraveného typu. Pro zkoušky u československé armády byly upraveny typy LTL a TNH, přičemž TNH měl věší rozměry.

            20.dubna 1938 vydal hlavní štáb objednávku na 150 tanků TNHPS, tedy LT vz.38, i když cena se zdála armádě příliš vysoká. Celá dodávka měla být dokončena do května 1939. Během krizových zářijových dní armáda objednala ještě dalších 150 tanků. Tato druhá objednávka ale nevydržela dlouho, protože po osudném Mnichovu ji štáb odvolal. První série ale odvolána nebyla, jenže do 15.března firma kompletně vyrobila pouze nultou sérii 5 (některé zdroje uvádí 10) vozidel. Zbytek byl ve velmi rozpracovaném stádiu. Z toho plyne, že do výzbroje československé armády se nikdy nedostal.

            Německá zbrojní komise nalezla celou sérii 150 tanků v rozpracovaném stádiu. Po malých úpravách (hlavně vnitřního vybavení a osvětlení) komise rozhodla o zakoupení celé série, kterou firma dodala do listopadu roku 1939. V německé armádě sloužily pod označením PzKpfw38(t).  Wehrmacht objednal další série, které se lišili hlavně tvarem přední pancéřové desky, počtem nýtů. Verze C a D měly zesílené čelní pancéřování na 40mm. U typu Ausf.E opět zesílili čelní stěnu na 50mm a boční na 30mm. Poslední verze tj. Ausf.E Ausf.F a Ausf.G měly rovnou přední desku a jednodušší konstrukci. Souběžně s verzí F se vyráběly také tanky pro Švédsko, ale Wehrmacht je zabavil pro vlastní potřeby i když jejich konfigurace odpovídala vzoru LT vz.38. Armáda na nich nařídila mnoho úprav, včetně zesílení čelního pancíře na 50mm. I když výzbroj tanku byla překonaná už v roce 1941, s jeho výrobou se pokračovalo až do července 1942. Celkem tedy bylo vyrobeno 1433 kusů (pro německý Wehrmacht a slovenskou armádu 37). Ale až do konce války se na podvozku tohoto typu stavěly různé druhy samohybných děl a stíhačů tanků.

            Do srpna 1939, tedy do předvečera útoku na Polsko, dodala BMM (přejmenované ČKD) 78 strojů, na nichž se pilně cvičily osádky, aby byly na začátek války připraveny a sžity se svými stroji. Během polského tažení ukázaly své výborné bojové vlastnosti. Přitom měly minimální ztráty. Sedm poškozených tanků, z nichž se podařilo všechny opravit. Stejně vysokou hodnotu prokázaly při dalším útoku na Francii, Belgii, Nizozemsko a Lucembursko. Spolu s tanky PzKpfw35(t) si prorazily cestu neproniknutelnými Ardenami a dorazily až ke kanálu La Manche a pomohli tak odříznout spojenecké jednotky od vnitrozemí Francie. Z 229 tanků Francouzi zničili jen 6 a 48 poškodily. Další etapu své kariéry strávily během operace Barbarossa. Na začátku ruské kampaně měly stejné výsledky jako při předchozích operacích. Postupně ale začaly narážet na daleko lépe pancéřované T-34 a KV I a II. Větším ztrátám se vyhýbaly hlavně díky velmi dobré manévrovatelnosti a vysoké rychlosti. Po odražení útoku na Moskvu došel Wehrmacht k přesvědčení, že lehké tanky už nevyhovují taktickým účelům. Proto je začala stahovat z fronty a nahrazovat středními a těžkými tanky. Přesto až do konce války zůstalo oficiálně ve výzbroji kolem dvěstě deseti tanků tohoto typu. Stažené stroje skončily ve skladech hlavně ve Vídni nebo sloužily na německých obrněných vlacích jako obrana proti pěchotě. Odtud je poskytovali spojencům Osy. Některým tankům byla odmontována věž a sloužily jako nosiče munice. Odmontované věže pak sloužily jako pevnůstky na Atlantickém valu.

            Dalším státem, který měl tento typ ve výzbroji bylo Slovensko, které jako jediný stát obdržel svých 37 strojů přímo od výrobce. Nazvali je LT-38 a spolu s LT vz.35 a LT-40 (což byly upravené tanky LLT) je použili při přepadení SSSR. Slovensko do prvního útoku nasadilo 10 strojů. Během bojů o bunkry na řece San a při bitvě u Lipovce ztratili po jednom tanku. Další stroje byly poškozeny. Po bitvě u Lipovce byly všechny tanky vráceny do domovské posádky. Šest tanků sloužilo na jaře 1943 v zajišťovací divizi proti partyzánům na Ukrajině. Při útoku na Kavkaz Slovensko poskytlo 6 tanků LT-38. Tam se dostaly všechny, ale během sovětského protiútoku byly všechny ponechány na místě kvůli nedostatku benzinu. V letech 1943-44 Slovensko nakoupilo dalších 37 tanků z německých skladů (Původně objednali 58 strojů). Většina těchto tanků se zúčastnila SNP. Nepojízdné stroje bojovaly zakopané jako pevnosti. Většina jich byla zničena protitankovými zbraněmi.

            Dále je Wehrmacht z skladů dodával Maďarsku, Rumunsku a Bulharsku. Většinou to bylo kvůli doplnění stavů armád spojenců osy po těžkých ztrátách u Stalingradu a evakuaci z Kavkazu. Rumunsko a také Bulharsko je po přechodu na ruskou stranu použilo proti Němcům. Pohyblivým tankům se dařilo zejména v horských oblastech Jugoslávie.

            Po válce se tento typ dočkal konečně využití naší armádou. I když ne jako plnohodnotný tank, ale jako výcvikové vozidlo nebo podobně jako v německé armádě na obrněných vlacích. Poslední tanky dosloužily v druhé polovině padesátých let.

Popis vozidla:

        osádka - Poprvé u českých lehkých tanků seděly vevnitř čtyři osoby. Řidič, radista, velitel a střelec. Řidič a radista seděli v přední části korby. Řidič sedící na pravé straně měl před sebou průzor s episkopem (s polštářkovými opěrkami) o rozměrech 203x82mm. Zvenčí průzor chránila pancéřová clona. Pokud byl odklopen episkop, kryl řidiče blok 50mm neprůstřelného skla. Clona byla seřízena tak, že odklopení episkopu automaticky způsobilo zavření clony. Po vložení bloku neprůstřelného skla se dala opět otevřít. V pravé bočnici byl episkop stejného typu, ale s menšími rozměry. Radista a střelec z kulometu v jedné osobě sedící na levé straně měl také stejný typ průzorů, ale jen s rozměry 130x60mm. V pravé i levé bočnici byly větrací šachty s ochranou před vnikáním střepin. Oba seděli na polštářovaných kožených sedačkách s opěrkami. Jak pozice sedačky, tak poloha opěradla se dala nastavit. Velitel se střelcem seděli na cyklistických sedačkách zavěšených na kovových trubkách připevněných na věnci věže a otáčely se spolu s ní. Velitelovi k výhledu sloužily čtyři episkopy v malé věžičce nebo periskopem. Osádka mohla tank opustit poklopem nad radistou nebo ve věžičce.

        pancéřování - Ploché desky z cementové oceli byly nanýtovány nebo přišroubovány na ocelových L profilech. Nýty a šrouby se vyráběly ze speciální oceli. Do výšky jeden metr se veškeré spoje prováděly vodotěsně. Čelní pancíře (tj. korby a věže) měli šířku 25mm, postranní a zešikmené 15mm a desky pod větším úhlem jak 30° jen 12mm. Dno a horní partie měly pancíř pouze 8mm silný. Kola byla měla přídavné pancéřové desky silné 6mm. Vnitřek stroje rozdělovala 5mm silná deska se dvěmi dvířky a azbestovým povlakem.

        věž - Věž ležela v kuličkové dráze a zabírala šířku celé korby. Otáčela se pomocí kolečka nebo po odblokování otáčením věže samotné. Dala se zaaretovat v jakékoli poloze. Na levé straně byla věžička s episkopy o průměru 570mm s poklopem, který měl otvor pro vysunutí signalizačních praporků. Před věžičkou byl umístěn periskop se zvětšením 2,6.

        hnací a pohybové ústrojí - Tank poháněl čtyřdobý benzinový vodou chlazený stojatý šestiválec. Jako palivo používal benzin, lihobenzin nebo Dynalkol, který vozidlo vezlo ve dvou nádržích po stranách motorového prostoru (v případě porušení těsnosti odtékal benzín mimo vozidlo). Zapalování bylo magnetoelektrické, ale v případě nouze se dal motor nastartovat klikou vevnitř nebo zvenčí. Chlazení vodou zajišťoval chladič umístěný za motorem. Vzduch hnaný ventilátorem z otvorů v motorovém krytu procházel přes chladič a vycházel větrací mřížkou. Kroutící moment se ze spojky a setrvačníku na motoru přenášel do převodovky v přední části hřídelem vedeným nad podlahou a krytým plechem. Na hřídeli byla umístěna planetová převodovka Praga Wilson s pěti rychlostmi vpřed a jedním stupněm vzad (rychlosti se předvolily páčkou a zařazovali se sešlápnutím spojky). Hnací kola byla poháněna z převodovky přes směrové spojky vybavené brzdami tak, že na konci pohonných hřídelí byly pastorky, které zabíraly do ozubení ve vnitřku kol. Řízení bylo mechanické bez posilovačů.

             Vozidlo se pohybovalo po dvou pásech, přičemž každý pás byl sestaven z 94 článků o šířce 293mm a délce 104mm. Článek měl přibližně v každé třetině dva centrovací klínové výstupky. Spojovaly se čepy, které byly volně naraženy v otvorech článků. Proti vypadnutí byly jištěny pérovými západkami. Ve předu bylo na každé straně hnací kolo se dvěmi ozubenými věnci, každý po 19 zubech, vzadu bylo kolo napínací. Hlavní pojezd na každé straně tvořily dvě dvojice kol o velkém průměru (775mm) s gumovými obručemi. Každá dvojice byla odpružena listovými pery. V horní části byly pásy vedeny na dvou kladkách s gumovou obručí.

        výzbroj - Ve věži jedno protitankové dělo ráže 3,7 cm (3,7 cm kanon Škoda vz.38ÚV) a s ním spřažený kulomet ráže 7,92 mm (ZB vz 37) v kulové lafetě. Druhý kulomet byl uložen vprostřed předního pancíře korby v kulové lafetě (obsluhoval ho radista, ale nouzově ho mohl obsluhovat i řidič pomocí bovdenového lanka). Všechny zbraně byly zaměřovány pomocí pomocí záměrných dalekohledů s 2,6 násobným zvětšením a zorným úhlem 25° (nouzově se daly použít normální mířidla). Munice pro dělo bylo 90 nábojů a pro kulomety 2700 nábojů.

        radiostanice - Radista měl k dispozici stanici vz 37. Pracovala jako telegrafní s dosahem 4km. Byla připevněna na levé stěně korby. Prutová anténa byla pružně uložena na levém předním blatníku (prototyp měl ještě bojovou prutovou anténu na levém blatníku).

Kamufláž:

        Barva prototypu byla jednobarevná zřejmě tmavě šedá nebo barvy khaki. Vozidlo mělo dostat klasický tříbarevný nátěr. Tedy všechny vnější plochy a vnitřky motorových krytů tmavě zelenou, žlutou a hnědou. Poklopy vypolštářovaný hnědou kůží. Vnitřek bojového prostoru  v barvě slonové kosti.

Závěr:

        Spolu s T-34 je LT vz.38 považován za konstrukčně nejlepší tanky druhé světové války. Tank si získal ve své i pozdější době slávu a to díky svým manévrovacím schopnostem a na svou dobu moderní kanónové výzbroji. Sice už ne v československé armádě. Bojoval s mnohem silnějšími francouzskými a ruskými tanky (nakonec i s německými). Není chybou konstruktérů, že tank, který byl vyvinut podle vojenské doktríny z poloviny třicátých let, už nemohl měřit síly se sovětskými středními tanky. Jeho osádky si ho oblíbily pro celkovou robustnost, spolehlivost, vynikající manévrovatelnost a pro jeho vysokou rychlost, která je často dostala z těžkých situací.

 

Pokud se vám na stránce neobjevil rámec s hlavním menu, klikněte sem:

domů