Stručná historie:
Na základě vyhodnocení tankové otázky z roku 1934 stanovil Hlavní štáb specifikace na nové kategorie tanků, kterými by byla vyzbrojena československá armáda. Největší priorita byla kladena na kategorii II-a tedy na kategorii lehkých tanků pro podporu jezdectva s pancéřováním na čelních plochách tlustým 25 mm a na bocích 15 mm. Dále měla maximální rychlost stroje přesahovat 30 km/h. Do následně vyhlášené soutěže se ČKD přihlásila s tankem vyvinutým z již zavedeného LT vz.34, který měl jako první tank z ČKD planetovou převodovku typu Willson.
Srovnávací zkoušky pod patronací VTLÚ (Vojenský technický a letecký ústav) u Pluku útočné vozby v Milovicích, kterých se zúčastnily stroje Š-II-a z plzeňské Škodovky a P-II-a z pražské ČKD, započaly na konci června a skončily v polovině července 1935. Oba stroje zkrácené testy bez problémů zvládly, přičemž jejich jízdní vlastnosti byly srovnatelné. Pro P-II-a hovořila jednodušší konstrukce a nižší provozní náklady, proti ní stálo slabší pancéřování a v porovnání s konkurencí i těžší řízení. Za dodnes nevyjasněných okolností byl vybrán tank z Plzně, tedy Š-II-a. Hlavním důvodem nepřijetí tanku z ČKD byl fakt, že se jednalo o tank vycházející z LT vz.34, který byl na konci svého vývoje a nebylo možno ho už dál efektivně zdokonalovat. Nutno dodat, že tento argument se v pozdějším období nepotvrdil. S největší pravděpodobností se ale jednalo o lobby Agrární strany, se kterou byla Škoda úzce provázána.
Po ukončení zkoušek byl prototyp tanku P-II-a vrácen firmě, která se ho snažila prodat do zahraničí, ale nezařazení tanku do stavu československé armády uzavřel tomuto typu veškeré možnosti k exportu. Neuspěla ani vývojová varianta P-II-aj vyprojektovaná pro Jugoslávii, ale nakonec objednaná Rumunskem, které si na konec pod vlivem neúspěchu v domácím prostředí objednala také plzeňský tank. Fakt, že ČKD tento typ stáhla velmi brzy z nabídky v zahraničí svědčí o tom, že firma samotná už tento typ nepovažovala za perspektivní a zaměřila se na další vývoj nových konstrukcí, s nimiž byla velmi úspěšná.
V průběhu roku 1936 byl tank postupně rozebrán. Část jeho dílů byl a použita při výrobě nových vozidel.
Popis vozidla:
osádka - Tříčlennou osádku tvořil velitel/střelec, řidič a radiotelegrafista. Řidič a radista seděli v přední části bojového prostoru na kožených sedadlech, jejichž opěrky tvořily popruhy s navlečeným polštářkem. Řidič seděl na pravé straně a před sebou měl průzor s episkopem, které chránily dvě clony (vnější byla spojena s vnitřní, takže otevření jedné znamenalo zavření druhé). V pravé stěně měl pozorovací štěrbinu chráněnou opět 50 mm sklem. Radista měl před sebou průzor poloviční velikosti jako řidič krytý opět neprůstřelným sklem 50 mm a vnější clonou. Velitel/střelec seděl ve věži na cyklistickém sedátku. Mohl pozorovat čtyřmi episkopy ve stěnách věžičky nebo periskopem, který mohl vysunout otvorem ve věžičce.
pancéřování - Ploché pancéřové desky byly přinýtovány nebo přišroubovány na ocelové profily. Do výšky 1 m byly všechny spoje vodotěsné. Kolmé přední a boční desky měly šířku 16 mm a šikmé 12 mm. Motorový kryt měl tloušťku 10 mm a dno korby a horní desky (včetně horní desky věže) měly 8 mm pancíř. Mezi motorovým a bojovým prostorem byla 3 mm přepážka. U prototypu byly v rámci úspor všechny ocelové desky jen z měkké oceli.
hnací a pohybové ústrojí - Tank byl vybaven čtyřdobým čtyřválcovým vodou chlazeným motorem na lihobenzinovou směs Praga SV. Spouštěl se elektricky nebo nouzově ručně (jak zvenčí, tak zevnitř). Motor byl přímo spojen s převodovkou Praga Willson, která měla pět rychlostí pro jízdu vpřed a jeden pro couvání. Pohonná kola byla poháněna z převodovky kuželovými převody přes směrové spojky vybavené brzdami.
Podvozek se sestával na každé straně z osmi zdvojených pojezdových koleček s gumovými obručemi o rozměrech 340x90 mm, vodícího kola vzadu a hnacího kola s dvojicí ozubených věnců vepředu. Dvě dvojice pojezdových kol tvořila rám. Byly uchyceny společným čepem. Dva rámy spolu tvořily pojezdový vozík, který byl odpružený listovými pery. Na každé straně tedy byly dva vozíky. Pro větší pevnost podvozku se vozíky opíraly i o vnější konstrukci tvořenou ocelovým nosníkem. Horní část pásů byla nesena na čtyřech ocelových podpůrných kladkách. Každý pás měl přibližně 110 (320 mm širokých) článků s hřebenovým vedením.
výzbroj - Ve věži bylo lafetováno jedno protitankové dělo ráže 3,7 cm a s ním spřažený kulomet ráže 7,92 mm v kulové lafetě. Druhý kulomet byl uložen vprostřed předního pancíře korby v kulové lafetě (obsluhoval ho radista, ale nouzově ho mohl obsluhovat i řidič pomocí bovdenového lanka). Všechny zbraně byly zaměřovány pomocí záměrných dalekohledů s 1,25 násobným zvětšením a zorným úhlem 55° (nouzově se daly použít normální mířidla). Munice pro dělo bylo 72 nábojů a pro kulomety 2400 nábojů.
další vybavení - Počítalo se s instalací telegrafní stanice vzor 35. Prutová anténa měla být umístěna na čelní desce vlevo. Dále mělo být, ale nebylo, instalováno zamlžovací zařízení.
Kamufláž:
Tank měl standardní kamufláž používanou ve třicátých letech. Všechny vnější plochy a vnitřky motorových krytů byly natřeny třemi matovými barvami - tmavě zelenou, žlutou a hnědou. Poklop věže byl zevnitř vypolštářovaný hnědou kůží. Vnitřek bojového prostoru byl natřen barvou slonové kosti.
Prototyp obdržel číslo 19.003, které bylo bíle namalováno na černých tabulkách umístěných na přední a zadní stěně korby.