P-II-b
Stručná historie
Kořeny vývoje tanku P-II-b (a také konkurenčního Š-II-b ze Škodových
závodů) sahají už do roku 1934. Tehdy armáda rozdělila tanky do čtyř kategorií.
Kategorie II-b znamenala tank pro podporu pěchoty. Měl mít 37mm dělo, dva 7,92mm
kulomety a pancéřování na všech stranách o tloušťce 25 mm.
ČKD předložilo návrh vozidla, jehož vlastnosti armáda specifikovala
v lednu 1935, až na začátku října téhož roku. Opakovaně tento návrh předložila
2.prosince. Ministerstvo národní obrany podalo oficiální objednávku 13.ledna
1936. Jednalo se o prototyp vozidla bez výzbroje a vnitřního vybavení (to měla
dodat armáda prostřednictvím Škodových závodů v Plzni) sestaveného v rámci úspor
jen z plechů z měkké oceli. Cena vozidla byla stanovena na 867 000Kč, přičemž
prototyp měl být k dispozici do čtyř měsíců od uzavření dohody.
Podmínka čtyř měsíců znamenal pro firmu dost významný problém,
protože v době začátku jednání neexistoval ani náznak koncepce tanku těchto
vlastností. Tlak armády a také konkurence však veškeré projektové a výrobní
práce značně urychlil. Proto se již v květnu 1936 mohl zúčastnit prvních
srovnávacích zkoušek s konkurenčním Š-II-b. Během těchto zkoušek se tank
neustále upravoval a to hlavně v jeho podvozkové části. Tank byl po přidělení
armádního čísla 13.636 zkoušen u PÚV-1 v Milovicích. Zkušební komise ho po
testech označila za nepoužitelný, i když celkem splňoval armádní specifikace. Do
výroby nebyl přijat ani konkurenční Š-II-b (Po odmítnutí těchto dvou typů, tedy
armáda nikdy neměla pěchotní tanky v plánovaných počtech. Jejich úkoly musely
později plnit tanky kategorie II-a).
Firma se vozidlo snažila nabídnout i na export, ale bezúspěšně. Po
zkouškách tank přeřadili z PÚV-1 do stavu Učiliště útočné vozby, které se v roce
1937 přesunulo z Milovic do Vyškova. Zde sloužilo až do okupace v březnu 1939.
Jeho další osud není znám.
Popis vozidla
osádka -
Čtyřčlennou posádku vozidla tvořil řidič, radista,
velitel a střelec. Řidič a radista seděli v přední části korby. Řidič sedící na
pravé straně měl před sebou průzor s episkopem (s polštářkovými opěrkami) o
rozměrech 300x75 mm. Zvenčí průzor chránila pancéřová clona. Při jejím zavření
vznikla pozorovací štěrbina o šířce 2mm. Pokud byl odklopen episkop, kryl řidiče
blok 50 mm neprůstřelného skla. Clona byla seřízena tak, že odklopení episkopu
automaticky způsobilo zavření clony. Po vložení bloku neprůstřelného skla se
dala opět otevřít. V pravé bočnici byla malá pozorovací štěrbina s neprůstřelným
sklem o síle 50 mm. Radista a střelec z kulometu v jedné osobě sedící na levé
straně měl stejný typ průzoru, ale jen s rozměry 120x50 mm. Oba seděli na
polštářovaných kožených sedačkách s opěrkami z kožených pásů. Pozice sedačky
řidiče se dala nastavit. V bojovém prostoru bylo ještě nouzové sedadlo pro
velitele nebo střelce. Velitel se střelcem seděli na cyklistických sedačkách
zavěšených na kovových trubkách připevněných na věnci věže a otáčely se spolu
s ní, přičemž velitel seděl napravo a střelec nalevo. Oba k pozorování používali
šest episkopů. Po jednom na bocích a po dvou na přední a zadní stěně věžičky.
V případě potřeby mohl velitel použít monokulární periskop s 1,3násobným
zvětšením nebo sledovat terén pootevřeným poklopem věžičky. Osádka mohla tank
opustit poklopem ve věžičce nebo nouzovým průlezem na dně korby o rozměrech
450x400 mm.
pancéřování -
Plochépancéřové desky byly přinýtovány
nebo přišroubovány na ocelové profily tvaru L. Do výšky 1,2 m byly všechny spoje
vodotěsné. Kolmé přední a boční desky měly tloušťku 25 mm a šikmé 20 mm.
Motorový kryt měl tloušťku 16 mm a dno korby a horní desky (včetně horní desky
věže) měly 10 mm pancíř. Mezi motorovým a bojovým prostorem byla 3 mm přepážka.
Stroj měl z ekonomických důvodů místo pancéřových plechů jen plechy z měkké
oceli o stejných tloušťkách.
věž -
Věž ležela na horní desce korby v kuličkové dráze o
průměru 1310 mm a zabírala šířku celé korby. Byla sestavena z rovných plechů.
Jenom zadní část nástavku měla oblý tvar. Na stropě věže byla umístěna pevná
osmiboká věžička s šesticí episkopů pro pozorování. Poklop na věži se otvíral
směrem dozadu. V místě sedadla velitele byl otvor, kterým se vysunovaly signální
praporky. Otáčela se pomocí kolečka nebo po odblokování otáčením věže samotné.
Dala se zaaretovat v jakékoli poloze. Zajímavostí je, že se dala bez úprav
vyměnit s věží tanku Š-II-b.
hnací a pohybové ústrojí -
Vozidlo poháněl šestiválcový vodou
chlazený motor Praga SH seřízený na tři druhy paliva používané československou
branou mocí. Startoval se elektricky nebo nouzově ručně klikou zevnitř vozu.
Výkon motoru se na zadní hnací kola přenášel přes hlavní spojku a planetovou
převodovku typu Praga-Wilson s pěti stupni pro jízdu vpřed a jedním pro couvání.
Kroutící moment z převodovky šel dále na kuželová soukolí s planetovým převodem,
pásovou brzdou a lamelovou spojkou (tímto systémem se vozidlo řídilo). Palivové
nádrže byly na obou stranách motorového prostoru a pojaly 200 l paliva, což
vystačilo na 6 až 7 hodin jízdy v mírném terénu.
Podvozek se sestával z osmi zdvojených pojezdových koleček
z ocelolitiny s gumovou bandáží s rozměry 360x100 mm, předního dvojitého
napínacího kola o průměru 530mm, zadního hnacího kola s dvojicí ozubených věnců
s 22 zuby a tří podpůrných kladek s gumovou bandáží o průměru 200 mm. Dvě
dvojice pojezdových kol tvořily rám. Byly uchyceny společným čepem. Dva rámy
spolu tvořily pojezdový vozík, který byl odpružený půlelptickými pery. Na každé
straně tedy byly dva vozíky. Horní část podvozku měla být kryta pancéřovým
plechem. Každý pás měl přibližně 110 (340 mm širokých) článků.
výzbroj -
V čelní stěně věže jedno protitankové
dělo ráže 3,7 cm (3,7cm kanon vz.34 ÚV; Škoda A3) a s ním spřažený kulomet ráže
7,92 mm (7,92mm kulomet vz.35; ZB-53) v kulové lafetě. Druhý kulomet stejného
typu byl uložen uprostřed předního pancíře korby v kulové lafetě (obsluhoval ho
radista, ale nouzově ho mohl obsluhovat i řidič pomocí bovdenového lanka).
Všechny zbraně byly zaměřovány pomocí záměrných dalekohledů s 2,6 násobným
zvětšením a zorným úhlem 25° (nouzově se daly použít normální mířidla). Munice
pro dělo bylo 90 nábojů a pro kulomety 3000 nábojů. Munice pro dělo se vezla
v nástavku věže, kulometná munice uvnitř vozidla.
vnitřní vybavení -
Radista měl k dispozici stanici vz.35.
Byla zavěšena ve dvou bednách na levé stěně korby. Anténa byla pružně uložena na
levém předním blatníku. Pracovala jako telegrafní a měla dosah 2 km. Pro
komunikaci mezi velitelem a řidičem sloužil systém tří barevných světel, které
velitel rozsvěcoval podle smluveného kódu. Každé tlačítko mělo jiný tvar. Stroj
měl být dále vybaven gyrokompasem.
Kamufláž
Tank měl standardní kamufláž používanou ve třicátých letech. Všechny
vnější plochy, poklop osádky a vnitřní plochy motorových krytů byly natřeny
třemi matovými barvami - tmavě zelenou, žlutou a hnědou. Vnitřek bojového
prostoru byl natřen barvou slonové kosti.
Bílá evidenční čísla byla umístněna na černých tabulkách s bílím
lemováním na přední a zadní stěně korby. Prototyp nesl armádní číslo 13.636.
P-II-b Lehký tank pro podporu pěchoty |
|
|
|
výrobce: |
ČKD Praha a.s. |
léta výroby: |
1936 |
počet vyrobených vozidel: |
1 prototyp |
|
|
hmotnost: |
11 Mg (t) |
délka: |
4,95 m |
šířka: |
2,25 m |
výška: |
2,4 m |
měrný tlak: |
49,03 kPa (0,50 kg/cm2) |
|
|
pancéřování: |
10 - 25 mm |
výzbroj: |
3,7 cm kanon vz.34 ÚV; 2x 7,92mm kulomet vz.35 |
osádka: |
4 |
|
|
typ motoru: |
Praga SH; vodou chlazený šestiválec |
obsah: |
7793 cm3 |
výkon: |
77,2 kW (105 k) |
max. rychlost: |
30 km/h |
dojezd: |
7 hod na silnici |
Pokud se vám na stránce neobjevil rámec s hlavním menu, klikněte sem: |