Stručná historie:
Po neúspěšných jednáních v roce 1935 u firem Vickers a Renault se rumunská vojenská komise zodpovědná za nákup obrněné techniky rozhodla, že nové stroje zakoupí u svého blízkého spojence, tedy Československa. V témže roce se naše dvě nejdůležitější firmy Škoda Plzeň a ČKD
Praha rozhodly rozšířit stávající
kartelovou dohodu i na státy Malé dohody, podle níž měla Škodovka vyrobit 60% a
ČKD zbylých 40% z celkové zakázky. Obě firmy během zimy 1936 projednaly cenové
kalkulace předložených strojů tak, aby se typy stejné kategorie od sebe
cenově příliš nelišily a o vítězi by rozhodly vlastnosti. Škodovka nabídla
tančíky Š-I a Š-I-d a tanky Š-II, Š-II-a a Š-II-aj. Nabídka ČKD zahrnovala
tančík AH-IV a lehké tanky P-II, P-II-a, P-II-aj a TNH. Rumuni se v dubnu 1936
rozhodli objednat 36 tančíků AH-IV a 100 lehkých tanků P-II-aj. Vlivem
zákulisních bojů ale v květnu objednávku změnili ve prospěch tanků Škoda a
podepsali smlouvu na 35 tančíků AH-IV z ČKD s označením R-1 a 126 lehkých tanků
Š-II-a ze Škodových závodů s rumunským názvem R-2. Oficiálním důvodem změny byla
skutečnost, že tento tank byl již zaveden v armádě Československé republiky a
Rumunsko by tak dosáhlo jisté unifikace. Nutno ovšem dodat, že Škodovka často
předkládala, že tank P-II-a nebyl přijat armádou vůbec do stavu.
Prototyp vozidla, které nyní firma značila Š-II-aR, měl být dohotoven do dvou měsíců od podepsání smlouvy a jeho zkoušky měly probíhat do konce roku 1936. Škoda ale prototyp dodala až v lednu 1937 a zkoušky se vlivem závad a měnících se požadavků protáhly až do začátku května 1938, kdy byl prototyp definitivně schválen. Tou dobou již rozjela sériová výroba, ale neustálé změny na prototypu ji brzdily. Škodovy závody se také dostaly do tísně, když ČKD s odůvodněním, že má plné výrobní linky odmítlo postavit 41 vozů, ke kterým se zavázala v rámci kartelové dohody.
Na začátku krizového období, tedy na jaře 1937, Rumunsko požádalo o prvních 15 strojů na vyzkoušení v domácích podmínkách. Škodovka ale žádný stroj neměla hotový a proto si je musela vypůjčit ze série stavěné pro československou armádu. V té době byly ale i tanky LT vz.35 sužovány stálými problémy, takže jejich premiéra v Rumunsku nedopadla nejlépe. Během letního cvičení sice prokázaly výborné jízdní vlastnosti, ale kvůli skrytým závadám a nevycvičenosti osádek odpadal jeden tank za druhým. Tyto tanky se do továrny vrátily v koncem července 1938. Poté byly rekonstruovány podle prototypového vzoru. V tomto období si Rumunsko vlivem poruchovosti strojů začalo celou transakci rozmýšlet. Po schválení prototypu se měly po 12. červenci 1938 konat rozhodující zkoušky tří sériových strojů. Jeden vybraný z nich najezdil 2500 km bez vážnějších poruch a tím byl tank definitivně přijat. Krátce po oficiálním přijetí vozidla se ještě jednalo o koupi licence pro rumunskou firmu Malaxa, která by vyrobila přibližně 280 tanků. Vlivem nesolidnosti firmy Malaxa ale k žádné konkrétní dohodě nedošlo.
Dodávky sériových strojů probíhaly od 1. září 1938 a do uvalení embarga vlivem mobilizace jich firma vyexpedovala 27. Pro potřeby armády bylo zajištěno 10 téměř hotových strojů, které byly odeslány na Slovensko. Zbytek měl být postupně kompletován a sloužit jako náhrada za zničené stroje. Po odvolání mobilizace byly všechny tanky vráceny do firmy a Škoda mohla pokračovat v odesílání tanků do Rumunska. Vlivem napjaté situace na hranicích s Maďarskem musela většina transportů směřovat přes území Polska. Nutná povolení o možnosti transportu přes Polsko zapříčinila, že poslední tanky byly dodány až na konci února 1939. Na podzim roku 1941 získalo Rumunsko ještě 26 shodných strojů LT vz.35, které obdržely opět označení R-2. Prototyp tanku zůstal v majetku
firmy, byl přepracován na verzi R-2-a se silnějším pancéřováním a výkonnějším motorem a
později sloužil jako zkušební vůz.
Rumunské tanky se v rámci sil osy zúčastnily útoku na SSSR od samého počátku. Od 3. července 1941 do zimní stabilizace fronty bylo v boji nenávratně zničeno 26 tanků a 60 bylo poškozeno, ale opravitelných. Zbylé tanky trpěly poruchami. V roce 1942 se rumunské tanky podílely na útoku na Kavkaz a později se dostaly až ke Stalingradu. Během přesunů byl cvičen boj s tanky T-34. Výsledky byly tristní, když dělo A3 nedokázalo prostřelit ani boční pancíř sovětského tanku. Od listopadu 1942, kdy začalo sovětská ofenziva u Stalingradu ztratili Rumuni 81 tanků R-2, ale z toho jen 27 zničených nepřítelem. Zbytek byl ponechán na místě vlivem nedostatku pohonných hmot a pro poruchy. Zbývající stroje byly odeslány z fronty a čekaly na přestavbu do podoby stíhače tanků TACAM R-2. Některé tanky R-2 se po změně válečných stran spolu s TACAM R-2 zúčastnily bojů se svým bývalým spojencem tedy s Německem a dostaly se až na území Československa.
Popis vozidla:
osádka - Tříčlennou posádku vozidla tvořil velitel/střelec, řidič a radiotelegrafista. Řidič seděl na pravé straně v přední části bojového prostoru. K výhledu mu sloužil průzor o rozměrech 390x90 mm krytý zvenčí pancéřovou clonou a zevnitř blokem neprůstřelného skla o tloušťce 50 mm. V pravé bočnici měl navíc štěrbinu o rozměrech 120x3 mm krytou 50mm sklem. V levé přední části bojového prostoru měl své stanoviště radiotelegrafista, který navíc obsluhoval trupový kulomet. K výhledu z vozidla používal průzory stejné konstrukce jako řidič, ale s menšími rozměry. Oba seděli na polštářovaných sedačkách, které měly místo opěradel kožené pásy. Velitel seděl na cyklistickém sedátku zavěšeném na trojici řetízků ve věži. K pozorování okolí mu sloužily čtyři episkopy orientované do všech čtyř stran umístěné ve věžičce nebo také periskop, který vysunoval dírou v poklopu. K opuštění vozidla sloužily průlezy kryté poklopy nad stanovištěm řidiče, a ve věži. Na dně korby byl navíc nouzový průlez kruhového tvaru.
pancéřování - Vozidlo krabicového tvaru bylo svařeno z L profilů z houževnaté oceli, na které byly nanýtovány nebo přišroubovány ploché pancéřové plechy. Veškeré spoje byly do výšky 1 metr vodotěsné. Čelní pancíř korby silný 25 mm, byl vyroben z cementované oceli. Boční a mírně skloněné desky měly tloušťku jen 16 mm a jejich odolnosti se docilovalo homogenizací. Stejný materiál, ale o tloušťce jen 12 mm, měly plechy se sklonem s větším než 60°. Dno korby a strop chránily desky silné 8 mm. Motorový a bojový prostor oddělovala 4 mm tlustá přepážka s několika otvory krytými pletivem. Tyto otvory sloužily k odvádění zplodin vzniklých při střelbě a také zabezpečovaly přístup vzduchu k motoru.
věž - Konstrukce mírně kuželovité věže s rovnou přední stěnou, zadním nástavkem a velitelskou věžičkou na levé straně odpovídala technologii výroby korby. Na kostru svařenou z profilů L byly nanýtovány ploché a mírně kuželovité plechy. Čelní rovná stěna s dělem lafetovaným ve středu a kulometem napravo měla tloušťku 25 mm a byla vyrobena z cementovaného pancíře. Kuželovité bočnice, oblá záď a plášť věžičky byly vyrobeny z homogenizované oceli a měly tloušťku 16 mm. Stroje druhé série měly zadní stěnu nástavku vyrobenou ze dvou rovných plechů. Strop věže a hřibovitý poklop věžičky byl tlustý 8 mm. Věž ležela na stropnici bojového prostoru v kuličkové dráze o průměru 1267 mm a zabírala tak téměř celou šířku korby. Otáčela se pomocí kolečka s převodem nebo po uvolnění pomocí ramenní opěrky děla. Dala se zaaretovat v jakékoli poloze.
hnací a pohybové ústrojí - Tank poháněl vodou chlazený čtyřdobý čtyřválcový benzinový motor Škoda T-11/0 s válci umístěnými v řadě a se složenou klikovou hřídelí. Spouštěl se elektricky startérem Scintilla, ale nouzově také zevnitř klikou. Ve válcích se spalovala lihobenzinová směs nebo benzín. Hlavní palivová nádrž měla své místo v motorovém prostoru vlevo, záložní pak na boku uvnitř bojového prostoru. Chlazení zajišťoval napravo uložený masivní tunelový chladič s ventilátorem, který poháněly klínové řemeny od motoru. Výkon z motoru se na hnací kola přenášel přes převodovou skříň se třemi trojitými planetovými převodovými koly. Všechny stupně se řadily pomocí stlačeného vzduchu. První a druhý stupeň se řadil uvolňováním pásové brzdy, třetí stupeň pomocí lamelové spojky. Za převodovou skříní byla dvoustupňová redukce ovládaná rovněž pneumaticky. V nouzové situaci se dal první stupeň a stupně redukce navolit mechanicky pomocí táhel. Kroutící moment se dál přenášel přes kuželový pastorek zabírající současně s dvojicí kuželových kol. Pneumatickým nebo nouzově mechanickým spojením jednoho nebo druhého kola se zubovou spojkou umístěnou na hnací hřídeli se docilovalo jízdy vpřed nebo vzad. Na hnací hřídeli ležela ještě soustava planetových kol řízení. Každé kolo mělo svou čelisťovou brzdu ovládanou stlačeným vzduchem a v nouzi mechanicky. Odpojováním planetových kol řízení a následným brzděním pásu se vozidlo natáčelo.
Vozidlo se pohybovalo na podvozku složeném na každé straně z osmi zdvojených pojezdových koleček s gumovou bandáží o průměru 350 mm, jednoho ve předu pevně uloženého nájezdného kolečka stejné konstrukce, napínacího kola s dvojicí ozubených věnců vepředu, čtveřice podpůrných kladek o průměru 200 mm s gumovou bandáží v horní větvi pásu a hnacího ozubeného kola s dvojicí ozubených věnců vzadu. Pojezdová kolečka byla po dvou připevněna na rám vozíku volně zavěšeného na kyvné rameno. Vždy dvě kyvná ramena měla společný závěs připevněný na boku korby a společné odpružení svazkem půleliptických listových per, který se opíral o konce kyvných ramen a ve středu o závěs. Devatenáct zubů na každém věnci hnacího kola zabíralo do mezer mezi 111 články pásů o rozměrech 320 x 95 mm s jedním centrovacím výstupkem uprostřed. Články byly spojeny volně naraženými čepy. Jejich vypadnutí zabraňovaly talířové desky na hnacích a napínacích kolech, které vysunuté čepy zarážely zpět. Na některé čepy se v obtížném terénu nasazovaly drapáky, které byly vezeny v bedně v prostoru nájezdového kola.
pneumatický systém - Dva tříválcové dvoustupňové kompresory poháněné přímo motorem stlačovaly vzduch na 810,6 kPa. Stlačený vzduch se uchovával v nádobě o objemu 18 l uvnitř bojového prostoru. Odtud byl hadičkami rozváděn přes stanoviště řidiče k jednotlivým mechanismům. Každé zařízení mělo svůj vzduchový válec, který se po pootočení řídícího kohoutu naplňoval vzduchem.
výzbroj - Ve věži bylo lafetováno jedno protitankové dělo Škoda A3 ráže 3,7 cm a s ním spřažený kulomet ráže 7,92 mm ZB-53 v kulové lafetě. Druhý kulomet stejného typu byl uložen vprostřed čelní desky korby korby v kulové lafetě (obsluhoval ho radista, ale nouzově ho mohl obsluhovat i řidič pomocí bovdenového lanka). Všechny zbraně byly zaměřovány pomocí pomocí záměrných dalekohledů s 2,6 násobným zvětšením a zorným úhlem 25° (nouzově se daly použít normální mířidla). Munice pro dělo bylo 78 nábojů a pro kulomety 2700 nábojů.
Kamufláž:
Vozidla byla natřena zelenošedou barvou. Na věži nesly černě vyvedený královský znak a na bocích korby čísla vozů ve stejné barvě, tedy Sr.1 až 126. Později k nim přibyly bílé svatomichalské kříže. V období napadení SSSR byly čísla vozů i královský znak odstraněny. Místo na věži obsadilo bílé trojmístné číslo jednotky. Na motorový kryt přibyl velký žlutý svatomichalský kříž s modro-žluto-červenou trikolórou ve středu.
Na předním a zadním pancíři nesla vozidla černá šestimístná čísla na bílém podkladu.