Stručná historie:
V červnu 1937 uzavřeli představitelé Švédského království smlouvu se zástupcem firmy ČKD na dodávku tančíků AH-IV-Sv, které seveřané přijali do výzbroje pod označením Strv m/37. Dobré zkušenosti s jejich moderní konstrukcí, snaha o další rychlé a kvalitní vyzbrojení švédských ozbrojených sil a zároveň také určitá nespokojenost s tanky L-60 nebo-li Strv m/38, přivedly švédské představitele na začátku roku 1939 opět do firmy ČKD, kde se právě kompletovaly tanky TNH-PS pro Československo. Československá branná moc tou dobou ale vlivem mezinárodní i vnitropolitické situace ztrácela o sériové stroje zájem. Respektive o část série. ČKD tuto část mohla nabídnout k odprodeji do zahraničí. Největší zájem projevilo právě Švédsko, které objednalo všech možných 50 strojů. Po okupaci zbytku Čech a Moravy však celou stopadesátikusovou sérii zabavil německý wehrmacht a tanky LT vz. 38 zařadil do své výzbroje pod označením LTM-38 později PzKpfw. 38(t) Ausf. A.
Německo si potřebovalo udržet dobré vztahy se Švédskem, a proto nebránilo výrobě nových strojů. Zástupci Švédského království tak mohli s ČKD (později přejmenované na BMM) dále jednat o možnostech výroby. Původní poptávku zvýšili na 90 tanků TNH-Sv bez výzbroje upravených pro severské podmínky. Smlouvu uzavřeli v prosinci 1939 a firma okamžitě zahájila přípravné práce pro realizaci této zakázky. Rozjíždějící se druhá světová válka a přednostní dodávky pro wehrmach ale celou realizaci značně zkomplikovaly. První kusy tanků TNH-Sv, na kterých se uplatnily i konstrukční změny z novějších provedení Ausf B a C, tak byly kompletovány až v průběhu roku 1940. Během tohoto roku ale německé úřady změnily názor a celou zakázku zabavily pro své vlastní potřeby. Po četných úpravách a zesílení pancéřování byl tank zařazen do stavu wehrmachtu jako PzKpfw. 38(t) Ausf. S.
Ale i nadále si Německo potřebovalo zachovat přízeň této neutrální země, ze které dováželo kvalitní železnou rudu a přesná ložiska od firmy SKF. Proto firmě BMM nebránilo v otázce prodeje licence. Licenční smlouva na upravený typ TNH-Sv a smlouva o dodání nekompletního prototypu bez motoru a výzbroje byly podepsány v listopadu 1940. Do prototypu z měkké oceli, který do Švédska dorazil až v červnu 1941, byl namontován šestiválcový motor Scania-Vabis 1664-13 a byly s ním provedeny jízdní zkoušky. Na jejich zdárné ukončení navazovala závazná objednávka na 116 vozidel vyzbrojených 3,7cm dělem Bofors a dvojicí kulometů ráže 8 mm.
Sériové tanky dostaly oficiální označení Stridsvagn m/41 nebo též zkráceně Strv m/41. Tanky této první série byly výrobcem expedovány mezi prosincem 1942 a červencem 1943.
V červnu 1942 byla objednávka rozšířena o 122 tanků upravené druhé série. Tyto vozy obdržely označení Stridsvagn m/41 SII nebo též zkráceně Strv m/41 SII.
Od prvních kusů se odlišovaly celkově zvětšenými tvary, silnějším motorem Scania L-603 a také upravenou a zvětšenou věží.
Armáda ale z celé druhé série obdržela pouze 104 tanků a to v zimě 1943/44. Zbylé podvozky byly použity na samohybná děla Stormartillerivagn m/43 nebo též zkráceně Sav m/43
vyzbrojená 105mm houfnicemi Bofors. Zkušební kus vznikl modifikací nepancéřovaného prototypu TNH-Sv a byl vyzbrojen dělem Bofors m/02 ráže 75 mm. Účinky starého děla ale nebyly ideální,
a proto byla do upravené korby namontována houfnice Bofors m/44 ráže 105 mm. V tomto provedení byla vyrobena série 18 strojů postavených na podvozcích původně určených pro výrobu tanku Strv m/41 SII.
Dalších 18 strojů vzniklo jako novostavby. Těchto 36 samohybných děl sloužilo až do roku 1974, kdy byly vyřazeny.
Jako jádro tankových sil se tanky Strv m/41 obou sérií udržely téměř do konce druhé světové války, kdy je začaly nahrazovat modernější střední tanky Strv m/42 domácí konstrukce. Ale i poté zůstaly jako druhosledové v činné službě, ve které vydržely až do roku 1957, kdy už byly jako notně zastaralé vyřazovány z výzbroje.
Tím ale jejich kariéra nekončila. Na konci padesátých let vznikl požadavek na obrněné vozidlo pěchoty, které by využívalo velké množství komponent z lehkých tanků Strv m/41 obou sérií včetně osvědčeného podvozku. Na vývoji se podílely firmy AB Landsverk a Hägglund & Söner. Prototyp z roku 1958 a později i sériové stroje získaly novou svařovanou nástavbu, která v zadním prostoru pojala 7 pěšáků. Obsluha vozu čítala řidiče sedícího vepředu vpravo a velitele/střelce sedícího při obsluze děla za řidičem, jinak ale vlevo za motorem. Výzbroj vozidla představoval zevnitř ovládaný 20mm automatický kanon Bofors m/45B. Před dokončením vývoje věžičky jezdily prototypy s výzbrojí tvořenou jedním kulometem m/39. Pohon obstarával dieselový motor SFA B44 o výkonu 111,85 kW, který se přesunul vlevo dopředu. Do vozidla se vstupovalo zadními dvoukřídlými dveřmi a průlezy nad stanovištěm velitele a řidiče. Na střeše byly navíc dva velké poklopy. Zkoušky prototypových kusů neproběhly zcela bez problémů. Důvodem byl vysoký věku a opotřebení podvozků ale také celková koncepce sšitá horkou jehlou. Vozidlo bylo s výhradami přijato do výzbroje pod označením Pansarbandvagn 301 zkráceně Pvb 301. Sériová výroba nebo spíš sériová přestavba, která dala přibližně 200 transportérů, probíhala v letech 1962 a 63. Vozidla nebyla bohužel vybavena zařízením proti vnikání bojových látek a také nechránila proti radiaci. Ve službě, která zjevně nebyla bezproblémová, byly nahrazovány modernějším Pvb 302 už na začátku let sedmdesátých. Věže původních tanků pak byly použity při budování pevnůstek k ochraně letišť a základen.
Krátce po skončení druhé světové války švédští konstruktéři podnikli pokus na zvětšení bojové hodnoty rychle zastarávajících lehkých tanků zabudováním děla větší ráže. Tyto zbraně měly větší rozměry a nevešly se do stávajících věží. Proto se přistoupilo na podobné řešení, jaké použili o několik let dříve Němci. Na neupravenou korbu bez věže postavili lehce pancéřovanou z hora a ze zadu nekrytou nástavbu, v jejíž čelní stěně bylo lafetováno protitankové dělo. U vozidla Pansarvärnskanonvagn III zkráceně Pvkv III použili dělo ráže 57 mm a u Pvkv IV ráže 75 mm. Obě zbraně svým výkonem už nebyly plně na výši a od projektů bylo upuštěno. Jedním z důvodů byla i vysoká silueta, nízká odolnost nástavby a malá stabilita vozidel. Podvozek posloužil i jako experimentální nosič bezzákluzového děla fm 43-44 ráže 150 mm. Pro tyto účely byl motor posunut do středu vozidla a vzadu tak vznikl větší bojový prostor s neuzavřenou nástavbou. Po krátkých zkouškách se od dalšího vývoje upustilo.
Popis vozidla:
osádka - Posádka se skládala ze čtyř členů a to z řidiče sedícího vlevo v přední části korby, vedle něj sedícího radisty/střelce z trupového kulometu a velitele/střelce s nabíječem ve věži. Velitel seděl vlevo, nabíječ vpravo. Řidič měl před sebou výklopný průzor s episkopem s polštářkovými opěrkami zvenčí chráněný pancéřovou clonou a blokem neprůstřelného skla. V pravé bočnici byl pevný episkop typu s menšími rozměry. Radista měl před sebou také průzor s episkopem, ale s menšími rozměry. V pravé i levé bočnici byly větrací šachty s ochranou před vnikáním střepin. Oba seděli na nastavitelných polštářovaných kožených sedačkách s opěrkami. Jak řidič, tak radista měli nad svým stanovištěm průlez krytý poklopem. Velitel se střelcem seděli na cyklistických sedačkách zavěšených na kovových trubkách připevněných na věnci věže a otáčeli se spolu s ní. Velitelovi k výhledu sloužily čtyři episkopy v malé věžičce a periskop ve stropě věže. Nabíječ mohl sledovat okolí episkopem v boční stěně nebo periskopem ve stropě věže. Věž mohli opustit průlezem ve věžičce nad stanovištěm velitele.
korba - Korba krabicového tvaru byla svařena z úhelníků, na které byly nanýtovány ploché ocelové desky s tloušťkou 50 mm na čelních partiích a 25 mm na bocích.
věž - Kuželová věž s prodlouženým nástavkem, rovnou čelní deskou a pozorovací věžičkou byla stejné konstrukce jako korba a měla i stejnou tloušťkou stěn. Tedy 50 mm na čelních partiích a 25 mm na bocích. Věže vozidel druhé série měly zjednodušený tvar se zešikmenými boky bez mezikusu u čelní stěny. Zabírala šířku celé korby a ležela v kuličkové dráze. Otáčela se pomocí kolečka nebo po odblokování otáčením věže samotné. Dala se zaaretovat v jakékoli poloze.
hnací a pohybové ústrojí - Tank poháněl vzadu umístěný čtyřdobý benzinový vodou chlazený stojatý šestiválec Scania-Vabis 1664-13. Druhou sérii poháněl motor Scania-Vabis L-603 se zvětšeným výkonem. Palivo bylo ve dvou nádržích po stranách motorového prostoru. Startování bylo elektrické, ale nouzově také ručně klikou zevnitř nebo zvenčí. Vzduch proudil k chladiči umístěným za motorem přes štěrbiny pod zahlými kryty motoru a vycházel větrací mřížkou na krytu motoru.
Kroutící moment od motoru byl přenášen přes třecí spojku na planetovou převodovou skříň se pěti stupni pro jízdu vpřed a jedním pro jízdu vzad. Hnací hřídel napojená přes pružné spojky na hřídel převodovky zabírala přes kuželová soukolí, směrové spojky a planetové převody řízení na dvojici bočních hřídelí zakončených pastorky, jejichž zuby zapadaly do vnitřního ozubení krytých věnců hnacích kol. Ovládání se provádělo dvojicí řídících pák, které působily na pásové brzdy a spojky náhonů kol. Řízení bylo mechanické bez posilovačů. Rychlostní stupně se předvolovaly páčkou na víku převodovky a zařazovaly se sešlápnutím spojkového pedálu.
Podvozek se skládal na každé straně z pásu, hnacího kola vepředu, čtyř pojezdových kol, napínacího kola vzadu a dvou podpůrných kladek. Hnací kolo tvořily dva ozubené věnce, které zabíraly do mezer mezi články pásů z tvrdé manganové oceli, spojené čepy z houževnaté oceli. Každý článek nesl dva výstupky, mezi kterými se pohybovala pojezdová kola s gumovou obručí o průměru 775 mm. Kola byla navíc kryta 5mm pancířem. Vždy dvě kola byla kyvně nezávisle na sebe uložena na jednom závěsu a kluzně odpružena jedním svazkem listových per. Volně se otáčející napínací kolo s hladkými věnci drželo na krátké excentrické ose, jejímž pootočením se pás napínal. V horní větvi pásy podpíraly dvě neodpružené kladky s gumovou bandáží.
výzbroj - Hlavní výzbroj tvořil protitankový kanón Bofors m/38 ráže 37 mm, lafetovaný uprostřed čelní stěny věže. Průbojný náboj vystřelený z tohoto děla na 300 m prorážel pancéřovou desku o tloušťce 40 mm skloněnou pod úhlem 30°, na 1000 m desku tloušťky 20 mm a ještě na 1500 m prorážel pancéřovou desku o síle 15 mm. Sekundární zbraň představoval jeden kulomet TK m/39 ráže 8 mm lafetovaný v čelní desce věže. Druhý kulomet stejného typu byl umístěn v čelní stěně korby. Jako doplňková nouzová zbraň byl vezen samopal Suomi ráže 9 mm. V bojovém prostoru bylo místo na 100 nábojů pro dělo, 400 pro kulomet a 12 zásobníků pro samopal.
vnitřní vybavení - Pro komunikaci mezi velitelem a řidičem sloužil systém tří barevných světel, které velitel rozsvěcoval podle smluveného kódu. Každé tlačítko mělo jiný tvar. Ke komunikaci s okolím sloužila radiostanice umístěná na levém boku vozidla napojená na dvoumetrovou prutovou anténu.
Kamufláž:
Všechny vnější plochy a vnitřky motorových krytů byly natřeny nepravidelnými poli černé, středně zelené, světle kaštanové a středně šedé barvy. Tanky byly na bocích korby označeny švédskými modro-žlutými vlaječkami. Bílá pořadová čísla byla nastříkána na obou stranách věže přes celou boční stěnu. Evidenční žlutá čísla byla uprostřed na čelní a vpravo nahoře na zadní desce. Poklopy posádky byly zevnitř vypolstrovány hnědou kůží. Vnitřek bojového prostoru byl natřen barvou slonové kosti. V zimním období se tančíky přetíraly smytelnou bílou barvou.