zpět

TNH

Írán (TNH)

        Na základě nákupů různých typů zbraní v Československu, se íránská armáda rozhodla nakoupit zde také obrněná vozidla. V lednu 1935 dostala ČKD i Škodovka nabídku na zakoupení lehkých tanků. K tomu požadovala také vycvičení posádek a organizaci těchto jednotek. Škodovka nabídla typ Š-I. Zato ČKD nabídla dvě zcela nové konstrukce. Tančík AH-IV a lehký tank TNH. Dále ČKD poslal perskému šachovi dárek v podobě čtvrtého prototypu tančíku P-I. Ten nejspíš vzbudil takovou pozornost, již v květnu 1935 dostalo ČKD pevnou objednávku na 30 tančíků a 26 lehkých tanků. Celá transakce měla být provedena během jednoho roku.

         Při nákupu děl byli vyjednavači ze Škodových závodů nemile překvapeni, že na jsou zde přítomni také zástupci konkurenčního ČKD. Obě firmy ale brzo zakopaly válečnou sekeru, protože Íránci nadhodili možnost objednávky děl v Anglii. ČKD se tedy zavázala, že všechny tanky vyzbrojí jedině československými zbraněmi. A to děly Škoda A4 BETA a kulomety ZB vz.26 a ZB vz.35.

        Prototyp byl ke zkouškám připraven v září. Ale zatím pouze bez výzbroje, která nebyla dohotovena včas. Přesto bylo předvedení úspěšné a Íránci se rozhodli zvýšit objednávku o dalších dvacet tančíků a čtrnáct tanků. Během této doby probíhaly tvrdé zkoušky. V konstrukcích se uplatnily poznatky z italské invaze do Habeše. Protože zkoušky probíhaly bez závad, nemusely se měnit specifikace a výroba mohla plynule probíhat. Tanky se přepravovaly po kolejích do Brém a odtud lodí do íránského Saleabadu. Poslední tanky do Teheránu přišly v květnu 1937. Výzbroj do Íránu putovala odděleně a montovala se až na místě. Během montáže se ale objevovaly závady na lafetách. Všechny tanky byly zkompletovány v listopadu 1937.

        Tím ale celá dodávka nekončila. Češi ještě podle smlouvy museli vycvičit osádky a zorganizovat jednotky. Zdržovala je však nízká technická úroveň Íránčanů a staří vysoce postavení důstojníci. Na základě dobrých zkušeností chtěl Írán objednat dalších 100 až 300 vozidel od obou typů. Druhá světová válka ale všem transakcím zabránila. Armáda tyto tanky používala až do poloviny padesátých let.

Peru (LTP; Tanque ligero 38/39)

         V lednu 1938 nabídla ČKD změnu vozidla místo tanku typu LTL jim nabídla kvalitnější tank typu LTH vyráběné pro Švýcarsko. Tento typ si nakonec vybrala i Litva. Naneštěstí ale ani jeden prototyp nebyl k dispozici a proto bylo velice problematické vysvětlit Peruáncům, že jde o lepší vozidlo s jednodušší stavbou. Po přesvědčování i samotného šéfkonstruktéra Surina byla objednávka podepsána v únoru 1938. ČKD mělo dodat 24 vozidel. Prototyp měl být ihned odeslán do Peru ke zkouškám a celá objednávka měla být hotová během jednoho měsíce na podzim 1938. ČKD navíc nabídla pásový traktor T-6 s dílnou, náhradní díly, velitelský vůz Praga AV a nákladní automobil Praga RV.

        Problematické ovšem bylo vyzbrojení tanků. Jediným možným dodavatelem děl byla firma Škoda, která ale měla podepsanou dohodu s francouzskou firmou Schneider-Ccreuzotem o dodavatelské sféře. Peru leželo ve francouzské sféře a proto tam nemohla kanóny dodávat. ČKD proto zakoupila děla od československé armády a Škodovka se zavázala armádě tyto kanóny nahradit.

        Problematiku provozuschopnosti v nadmořské výšce okolo 4000m firma vyřešila speciálním leteckým karburátorem, který přisával vzduch z plovákové komory. V sacím potrubí byla škrtící klapka, která se ve výškách kolem 2000m zcela otevřela.

        První stroj byl dokončen na začátku srpna. I když jeho hmotnost o tunu překročila dohodnutou váhu, na jeho výkonech se to nepříznivě neprojevilo a mohl být lodí odeslán ke zkouškám do Peru. V nadmořské výšce až do 4500m jezdil bez sebemenších poruch. Jediným incidentem byl pád z pětimetrového srázu. Vzniklou škodu na stroji ale mechanici přes noc opravili, takže mohl pokračovat ve zkouškách. Také test v písčitých dunách dopadl dobře.

        Během československé všeobecné mobilizace byly všechny tanky LTP zabaveny pro potřeby armády. Po jejím odvolání byly okamžitě firmě  vráceny. Proto mohla být první zásilka šesti odeslána již v listopadu 1938. Z druhé série měl jeden tank absolvovat testy na 1000km okruhu. Tank tento test, který vedl hlavně po horských partiích republiky projel bez závady. Obtíže se neobjevily ani u zbylých strojů, které měly ujet 150km, projít zkouškami střelby kanónů a kulometů a absolvovat nastřelování průbojným střelivem. Tato druhé série do nové vlasti dorazila v únoru 1939. Zanedlouho přišla také zásilka munice, náhradních dílů, pojízdná dílna s traktorem a také oba vozy.

        Českoslovenští důstojníci společně s experty z ČKD cvičili osádky. A tak celá sestava mohla rázně zasáhnout při potlačení státního převratu na vládě věrných jednotek. Kompletní prapor se veřejnosti představil v červnu 1939. Po druhé světové válce chtělo Peru objednat dalších 24 až 30 tanků, ale byly dodány jen náhradní díly. V těžkém terénu se velice osvědčily a byly ceněny víc než později dodané americké tanky Stuart. Poslední dva bojeschopné vozy byly spatřeny ještě roku 1988!

Švýcarsko (LTH; Pzw,39)

         Další objednávku dostalo ČKD ze Švýcarska a to v dubnu 1936. Zdejší armáda objednala 24 tanků LTH, které měly oproti peruánským tankům silnější pancéřování, jiný motor a také jinou výzbroj. Prvních dvanáct tanků mělo být dodáno v kompletně sestavených kromě výzbroje. 4cm dělo Oerlikon a kulomety Maxim měly být namontovány až ve Švýcarsku. Druhou dvanáctku ČKD mělo poslat jako stavebnici bez motorů. Místo tradičních motorů Scania-Vabis Švýcaři požadovali domácí diesel Sauer-Arbon.

        Prototyp byl dokončen na začátku března 1938 a za čtrnáct dnů najezdil přes 470km. V červnu ho poslali na zkoušky do Švýcarska, kde mu nainstalovali dieselový motor. Poté se vrátil zpět to domácí továrny. Na konci července firma dokončila zdárně všechny zkoušky a prototyp rozebrala. ČKD potřebovalo naměřit jednotlivé díly, protože Švýcaři zakoupili i licenci.

        S výrobou série ČKD započalo v srpnu 1938. První dodávka šesti vozidel měla být odeslána na začátku listopadu, ale do ledna 1939 dodali pouze dva tanky, kvůli problémům s lafetací děla. Zbytek objednávky přišel do Švýcarska až po německé okupaci v dubnu 1939. Armáda je zařadila do výzbroje pod označením Panzerwagen 39. Tyto stroje sloužily až do začátku padesátých let. Na prodlouženém podvozku Švýcaři vyprojektovali dva typy stíhačů tanků a jeden typ samohybného děla. Všechny konstrukce ale skončily pouze v prototypové fázi.

Litva (LTL)

        Jednalo se o jediný exportní lehký tank od firmy ČKD se zadním náhonem. V roce 1936 chtěla Litva nahradit své zastaralé tanky Renault FT. Po nezdarech firmy v této zemi s tančíky si firma zjistila všechny nabídky konkurentů a nabídla mírně levnější tank než měla konkurence. Původně nabídl tank TNH-L, který měl mít vysokou rychlost a jako výzbroj kanón 2-3,7cm. Byl však příliš těžký na většinu litevských mostů. Proto firma navrhla lehčí typ LTL s novým vzduchem chlazeným motorem F-4. Výzbroj se skládala z 2cm děla Oerlikon a dvou kulometů. Zástupce firmy musel tank prosazovat v konkurenci švédské firmy Landsverk. Litevce přesvědčil až když dokázal, že i Švédsko nakupuje tanky u firmy ČKD. Litevská armáda nakonec rozhodla o nakoupení tanků v ČSR u firmy ČKD. Objednávka byla podepsána na konci května 1937. ČKD měla dodat 21 tanků LTL i s náhradními díly.

         Prototyp měl být ke zkouškám dodán do sedmi měsíců od podepsání smlouvy, ale současně měla být z Litvy dodána výzbroj. Tu však Litevci nedodali včas. To se ale hodilo ČKD, která měla problémy s motorem. Zbraně byly namontovány až v únoru 1938 a zkoušky započaly v květnu. Hlavním nedostatkem typu byl motor, který byl na toto vozidlo příliš slabý a ve zvlněném terénu negativně ovlivňoval chování vozidla. Proto Litevci rozhodli o změně převodů i na úkor snížení rychlosti. Také bylo dohodnuto, že do Litvy ho odešlou až po ukončení jedné třetiny zkoušek. V červnu byl vrácen do továrny a mechanici vyměnili převodovku a upravili motor. Během dalších zkoušek prokazoval specifikované vlastnosti, ale také se u něj vyskytovaly některé nedostatky jako třeba ulamování zubů na hnacích kolech, zadírání ložisek nebo shazování pásů. Proto ČKD navrhla do zkoušek také zahrnout tank LTH vyráběný už pro Švýcarsko a Peru. Tank měl nejen spolehlivější a jednodušší konstrukci, ale firma by také měla nižší náklady na výrobu. Oba tanky byly poslány do Litvy v lednu 1939, kde se podrobily zkouškám. Komise doporučila typ LTL, ale Litevská válečná rada nakonec rozhodla o koupi tanků LTH (později LLT), protože nedůvěřovala výsledkům motoru F-4 na základě jediného prototypu. Tanky měly být předváděny ještě v Estonsku a Lotyšsku, ale po okupaci Československa se vrátily do továrny.

Litva (LLT); Slovensko (LT-40)

        Po již zmíněných okolnostech se Litva rozhodla zakoupit tank LLT (označení tanku LTH pro Litvu, protože označení LTL už bylo použito u předcházejícího konkurenčního typu). Měl být vyzbrojen pouze dvěma kulomety Maxim. Celou dodávku realizovala pobočka ve Slaném. Dodání vozidel bylo naplánováno na začátek roku 1940, ale menší změny v konstrukci (přemístění kupolky na věži a montáž domácích kulometů ZB vz.37) zapříčinily zdržení, takže kompletní série byla dokončena až v srpnu 1940. Mezitím SSSR obsadilo všechny tři pobaltské státy a ČKD tak ztratilo odběratele pro své tanky. Našla ho v nově vzniklé Slovenské republice. Již v srpnu se rozhodli zakoupit všechny vozidla a dovyzbrojit je 3,7cm kanónem Škoda A7. Tanky byly na Slovensko dodány bez děl, kulometů, radiostanic a optiky.

        Slovenská armáda je pod označením LT-40 (ľahký tank vzor 40) nasadila proti SSSR. Na začátku útoku měly stále ještě pouze kulometnou výzbroj. Během bojů o Lipovec byl jeden z nich zničen. Zbytek strojů později dovyzbrojili již zmíněným dělem. Sloužily u zabezpečovacích oddílů. Při útoku na Kavkaz je slovenská armáda nasadila, přičemž všechny nasazené stroje ztratila kromě jediného během ústupu. Už do SNP nebyly bojově nasazeny. Při německém odzbrojování slovenské armády zabavila také některé tyto tanky. Zbylé se zúčastnily povstání, přičemž všechny zničila německá armáda svými protitankovými děly.

Švédsko (TNH-Sv; Stvr m/41)

        Po úspěchu tančíku AH-IV-Sv ČKD nabídla i svůj lehký tank TNH upravený pro švédské podmínky pod označením TNH-Sv. Švédská armáda musela se začátkem války urychlit vyzbrojení svých jednotek. A proto k již objednaným vozidlům od firmy Landsverk přidala také zakázku na 90 tanků TNH-Sv. Firma začala s přípravou výroby, ale kvůli výrobě pro Wehrmacht konstrukční práce započaly až v roce 1940. Němci je však zabavily a pod označením PzKpfw 38 (t) Ausf. S je zařadili do výzbroje. Kvůli dobrým stykům se Švédskem ale povolili prodej licence.

         Švédsko u ČKD objednalo jeden prototyp z měkké oceli, bez motoru a výzbroje. Ten dostali v červnu 1941 a s namontovaným výkonnějším motorem Scania-Vabis ho otestovali. Po vyzkoušení objednali u firmy Scania-Vabis 116 vozidel s označením Strv m/41. Výzbroj byla kompletně švédská. Za další rok armáda objednala 122 vylepšených tanků Strv m/41 S-II se silnějším motorem. Firma postavila pouze 104 vozidel. Zbylé podvozky použily na útočné dělo s kanónem Bofors. Celkem bylo postaveno nebo přestavěno 36 strojů typu Sav m/43. Tanky sloužily až do roku 1957 a útočná děla do 1970.

        Od konce války a během padesátých let zkoušeli na podvozek nainstalovat různé typy zbraní (15cm dělo, 5,7cm protitankový kanón, 7,5cm protiletadlové dělo). Všechny tyto typy skončily pouze u prototypu. Narozdíl od těchto strojů byl velice úspěšný obrněný transportér přestavěný z vyřazených tanků Strv m/41. Transportéry Pvb 301 měly dieselový motor vepředu, skloněnou čelní stěnu, místo pro sedm vojáků a dva členy posádky, automaticky dálkově ovládané dělo ráže 2cm a nezměněný podvozek z tanků. Tyto stroje byly vyřazovány během roku 1972.

 

Pokud se vám na stránce neobjevil rámec s hlavním menu, klikněte sem:

domů