Stručná historie:
Po neúspěchu škodováckého Š-II-b a P-II-b od firmy ČKD, se Škodovy závody a ČKD dohodly na společném projektu pěchotního tanku pod označením ŠP-II-b. Dohodu spolu uzavřeli 30.července 1936. Armáda proti jejich nabídce nic neměla. Firmy i armáda optimisticky doufaly, že prototyp bude dokončen v květnu 1937 a výroba začne o další dva měsíce později. Tyto plány ale brzy vzaly za své, pro časté neshody mezi firmami a také změnou specifikací tanku.
Původně armáda specifikovala vozidlo s celkovou hmotností 13 tun, pancéřováním
na všech stranách tloušťky 25 mm a dělem ráže 37 mm. Po velice mizerných
výsledcích zkoušek tanků T-III a Š-III změnila požadavky na vozidlo s hmotností 16 tun, přičemž mělo mít 32 mm
pancéřování a 47 mm kanón Škoda. Což už ovšem neodpovídalo klasifikaci jako
lehký pěchotní tank (II-b bylo označení pro lehké pěchotní tanky), ale už jako
tank střední (čili kategorie III).
Podle dohody měla Škodovka na starosti věž s výzbrojí, podvozek a systém pneumatického řízení. ČKD měla vyvinout korbu tanku, motor, převodovku a elektroinstalaci. Kompletní montáž a odzkoušení vozidla měla provést opět Škoda. Případná výroba měla probíhat půl na půl v obou podnicích.
Prototyp vyjel na konci roku 1937. K oficiálním vojenským zkouškám byl předán 5.března 1938. Během zkoušek, které pro tento typ skončily už 24.března, tank nenajel ani 700 km, protože ho neustále provázely poruchy. Nejvíce problémů vykazovalo pneumatické ovládání a motor. Většinu roku 1938 strávil na opravách v Plzni. Škoda o stroj nejevila zájem a teprve hrozba nezaplacení firmu donutila, aby dokončila veškeré opravy. Tank armádě vyexpedovala až 23. února 1939. V té době se už jednalo o nepotřebný stroj, který armáda odeslala k 2. PÚV ve Vyškově, kde sloužil jako učební pomůcka v Učilišti útočné vozby. Ve Vyškově ho také po okupaci zabavili Němci. V té době měl vymontovanou výzbroj včetně čelní desky věže. Další osudy tohoto stroje nejsou známy. Zřejmě byl odvezen do Kummensdorfu, kde byl společně s další zabavenou technikou zkoušen. Tak neslavně končí jediný předválečný pokus o společný vývoj firem Škoda a ČKD, za který armáda nakonec zaplatila téměř milion a půl korun.
Již krátce po podepsání dohody začaly obě firmy pracovat na svých vlastních projektech. ČKD na V-8-H a Škoda na Š-II-c. Oba tanky měly část komponentů z nešťastného ŠP-II-b. Oba se spolu s tankem ŠP-II-b zúčastnily armádní soutěže z roku 1938. Přičemž ŠP-II-b a Š-II-c (později se upravený jako T-21 stal základem maďarského tanku Turán) zcela propadly, protože nebyly zdaleka dokončeny.
Popis vozidla:
osádka - Čtyřčlennou osádku tvořil velitel, střelec, řidič a radiotelegrafista. Řidič a radista seděli v přední části korby. Řidič sedící na pravé straně měl před sebou průzor s episkopem. Zvenčí průzor chránila pancéřová clona a blok 50mm neprůstřelného skla. V pravé bočnici byl episkop stejného typu, ale s menšími rozměry. Radista a střelec z kulometu v jedné osobě sedící na levé straně měl také stejný typ průzorů, ale s menšími rozměry. Mohl se dívat jak jak směrem vpřed, tak doleva. Oba seděli na polštářovaných kožených sedačkách s opěrkami. Jak pozice sedačky, tak poloha opěradla se dala nastavit. Velitel se střelcem seděli na cyklistických sedačkách zavěšených na kovových trubkách připevněných na věnci věže a otáčely se spolu s ní. Velitelovi i střelci k výhledu sloužily průzory v malé pevné věžičce, která procházela nad celou věží. Průzory byly na všech stranách věžičky a měly stejnou konstrukci, jako průzory řidiče. Osádka mohla tank opustit poklopem nad řidičem, a poklopy ve věžičce nad velitelem nebo nad střelcem.
pancéřování - Ploché pancéřové cementované desky byly přinýtovány nebo přišroubovány na ocelové L profily. Přední pancíře korby a věže měly tloušťku 30 mm, boční 20 mm a horní a spodní desky 10 mm.
věž - Věž ležela na stropě bojového prostoru v kuličkové dráze o průměru 1270 mm a zabírala tak šířku celé korby. Otáčela se pomocí kolečka nebo po odblokování otáčením věže samotné. Dala se zaaretovat v jakékoli poloze. Na věži byla malá pevná věžička, která zabírala celou šířku věže. Měla dva poklopy. Velitelův poklop ležel vpravo a měl otvor pro vysunutí signalizačních praporků. Na levé straně byl poklop pro střelce.
hnací a pohybové ústrojí - Tank měl vodou chlazený osmiválec Praga NR s válci uspořádanými do V. Mohl používat několik pohonných směsí československé armády. Dal se nastartovat elektricky, ale nouzově také ručně. Chlazení bylo dvojicí chladičů po stranách motorového prostoru. Výkon se na kola převáděl přes převodovkou Praga-Wilson. Řízení bylo pneumatické, podobného typu jaký se používal v tanku LT vz.35.
Podvozek se sestával na každé straně z osmi zdvojených pojezdových koleček s gumovou bandáží o velikosti 380x110 mm, vodícího kola vepředu a hnacího kola v zadní části. Nosná kolečka byla spojena po dvou do vozíků, které byly opět po dvou zavěšeny na dvou samostatných kyvných ramenech. Vždy dvě ramena byla odpružena jedním svazkem listových pružin. Závěsy hlavních kyvných ramen byly zpevněny spojovací traverzou. Před předním napínacím kolem bylo ještě jedno neodpružené podpůrné kolo stejného typu, které stroji ulehčovalo nájezd na překážku. V horní části byl 420 mm široký pás s centrovacími klínovými výstupky uprostřed nesen na čtveřici kladek s malým rozměrem. Jednotlivé články pásů se spojovaly čepy, které byly volně naraženy v otvorech článků. Proti vypadnutí byly jištěny deskami na hnacích a napínacích kolech, které vysunuté čepy zarážely zpět.
výzbroj - Ve věži jedno protitankové dělo Škoda A9 ráže 4,7 cm a s ním spřažený vzduchem chlazený kulomet ZB-53 ráže 7,92 mm v kulové lafetě. Druhý kulomet byl uložen vprostřed předního pancíře korby v kulové lafetě (obsluhoval ho radista, ale nouzově ho mohl obsluhovat i řidič pomocí bovdenového lanka). Všechny zbraně byly zaměřovány pomocí záměrných dalekohledů s 2,6 násobným zvětšením a zorným úhlem 25° (nouzově se daly použít normální mířidla). Zásoba střeliva pro dělo byla v zadní převislé části věže a činila 80 nábojů. Pro kulomety se vezlo 3000 nábojů uvnitř bojového prostoru.
vnitřní vybavení - Radista měl mít k dispozici stanici vz 37. Pracovala jako telegrafní. Dále měl mít telefon pro spojení se spolu postupující pěchotou.
Kamufláž:
Barva prototypu byla jednobarevná zřejmě tmavě šedá nebo barvy khaki. Na předním a zadním pancíři nesl černé tabulky s bílím armádním evidenčním číslem 14.120.