ST vz. 39 (V-8-H )
Stručná historie:
Na podzim roku 1937 naplánovala
Branná moc Republiky československé srovnávací zkoušky všech dostupných typů
tanků, ze kterých měly být vybrány nové standardní tanky, které by doplnily stav
jednotek útočné vozby. V kategorii středních tanků se těchto zkoušek měly
zúčastnit původně soukromě vyvíjené tanky na export Škoda Š-II-c a Praga V-8-H a
také armádou objednaný stroj Škoda-Praga ŠP-II-b
Vývoj tanku s označením V-8-H (V-8 typ motoru, H pásová vozidla) nebo také V-8-He započal v říjnu 1936,
tedy přibližně ve stejnou dobu, kdy se firma Škoda a ČKD dohodly na spolupráci
ve vývoji armádou objednaného lehkého pěchotního tanku, později středního ŠP-II-b.
Vývojové práce byly urychleny přebráním mnoha komponentů ze společného projektu.
Díky tomu byl prototyp připraven k prvním továrním zkouškám už v létě roku 1937.
V té době se vlastně jednalo pouze o technologický vzorek s maketou věže bez
výzbroje a velké části vnitřního vybavení, ale s hmotnostní kompenzací. Po
říjnovém rozhodnutí Ministerstva obrany o srovnávacích zkouškách, byl tank na
konci prosince zapůjčen k armádním testům do Milovic. První zkoušky ale vůbec
neprobíhaly podle představ armádních činitelů, ale ani podle ČKD. Do února 1938
se vyskytlo 143 závad, z nichž 16 bylo závažného charakteru. Největší problémy
vykazoval výkonný, ale ještě nevyladěný motor Praga NR. Problémy vykazovalo o
pojezdové ústrojí, které relativně snadno shazovalo gumové bandážování nosných
koleček. Do března 1938 tank absolvoval první velkou přestavbu, kdy byla změněna
motorová sekce a podvozek. Po této přestavbě byly zkoušky znovu obnoveny a to v
urychleném tempu, kdy se denní průměr pohyboval kolem 150 km. Zkoušející řidiči
si pochvalovali snadné ovládání a nepříliš náročnou údržbu.I přes velké zlepšení
výkonů byli členové zkušební komise stále nespokojení a do dalšího přerušení
zkoušek v dubnu navrhli několik podstatných změn v konstrukci. Rekonstrukce se
týkala samotného tvaru korby a to hlavně zabudování nové lomené čelní stěny s
kulometnou výzbrojí a rozšíření bojového prostoru nad pásy v místě věnce věže.
Stroj také konečně obdržel kompletní věž s dělem Škoda A11 ráže 47 mm a
kulometem ZB-53. Drobnějších změn doznal opět motor s chlazením, převodová skříň
a podvozek. V květnu byly veškeré přestavby hotové a mohly tak pokračovat
jízdní, ale už i střelecké zkoušky. Tyto testy probíhaly až do poloviny srpna,
kdy byl tank odeslán do továrny k výměně převodovky s lepším rozložením
rychlostí. Během celých zkoušek, tedy od ledna do srpna 1938, vozidlo najezdilo
12 735 km, z toho 5 473 v obtížném terénu.
Kvůli rychle se zhoršující politice
situaci se 20. dubna 1938 armáda rozhodla objednat 300 tanků. Předběžná
objednávka byla protlačena ještě před koncem oficiálních zkoušek a to i přes
nedoporučení zkušební komise, která konstrukci nepovažovala za vyzrálou. Hlavním
důvodem rozhodnutí se pro tento tank byla skutečnost, že V-8-H byl jediný tank
této kategorie, který by byl schopný po odstranění závad jít v blízké
budoucnosti do sériové výroby. Montáž tanků měla dle kartelové dohody probíhat v
ČKD i ve Škodových závodech. Škoda se zavázala vyrobit 205 tanků a všechna děla.
ČKD mělo vyrobit 95 strojů a veškeré převodovky. Pancéřové plechy měly rovným
dílem dodávat hutě Poldi Kladno a Vítkovice. Dodávky tanků od ČKD se očekávaly
od dubna do konce září 1939. Škoda si vytyčila termín od července 1939 do února
1940. Velký problém podobně jako u LT vz. 38 představovala cena kompletního
vozidla. MNO počítalo s cenou necelých 998 000 korun za kus, ale ČKD požadovalo
za plně vybavený tank 1 250 000 korun. I přes tuto vysokou cenu MNO nakonec v
srpnu celou objednávku potvrdilo a v obou podnicích začala příprava na sériovou
výrobu. Ve vypjatých zářijových dnech narostla objednávka o dalších 150 kusů.
Krátce po Mnichovské dohodě ale byla stornována, stejně jako celá původní
zakázka na 300 kusů.
I když bylo o osudu stroje v našich
službách rozhodnuto již v říjnu 1938, probíhaly armádní zkoušky ještě do
poloviny listopadu. V tomto období najezdilo vozidlo dalších 1 500 km. 17.
listopadu 1938 MNO navrhlo firmě ČKD, aby byl stroj V-8-H oficiálně zaveden do stavu
armády a obdržel tak označení Střední tank vzor 39, tedy ST vz. 39. MNO tím
nabízelo zvýšení atraktivnosti typu u zahraničních zákazníků. Za tento počin ale
požadovalo provizi 5% z ceny za stroj, aby tak alespoň částečně pokryly vysoké
náklady spojené s vývojem. ČKD na tento krok zřejmě nepřistoupila a
dál stroj nabízela pod továrním označením V-8-H. Povolení k vývozu do zahraničí
přišlo 21. listopadu.
Po okupaci zbytku Československa
15.března 1939 byl tank V-8-H zástupci německého zbrojního úřadu vybrán k
armádním zkouškám na polygonu v Eisenachu. Výsledkem v květnu konaných
čtrnáctidenních testů byla objednávka z listopadu 1939 na výrobu dalšího
prototypu, který ale opět spíše odpovídal zkušebnímu vzorku, protože místo věže
obdržel pouze betonový blok simulující zátěž. O výzbroji a tím pádem konstrukci
celé věže nebylo zatím rozhodnuto. Tento prototyp
označený V-8-H II (druhá varianta) nebo také V-8-Hz (zkušební) se ve druhé
polovině roku 1940 podrobil testům v německém Kummersdorfu. Wehrmacht sice
vozidlo odkoupil, ale o jeho výrobě se silnější výzbrojí německého původu se
nikdy nejednalo. Hlavním důvodem byly podobné technické parametry se sériově
vyráběným PzKpfw III.
I po německé okupaci se firma snažila s tímto vozem prorazit na mezinárodní trh. V
létě 1939 požádalo Rumunsko o předvedení bývalých československých konstrukcí na
rumunském území. Šlo o tanky V-8-H, T-21 a R-2-a.
Během zkoušek z října a listopadu 1939, měly vozy určité technické problémy, ale
v konečném výsledku všechny stroje prošly zkouškami úspěšně. Rumunské velení
proto také dlouho váhalo, který tank vybrat. Jednu dobu preferovalo R-2-a,
později V-8-H a až teprve v lednu 1941 objednali 216 tanků T-21, kterým už
administrativně přidělilo označení R-3. Podobně neúspěšné bylo i
testování a jednání pro Itálii a nabídka Číně a SSSR. Transakce ztroskotávaly i
na vysoké ceně vozidla. Nejnadějněji se situace vyvíjela při jednání se Švédskem
v roce 1941. To mělo zájem o koupi licence vozidla V-8-H-Sv se silnějším pancířem
upraveného pro motor Volvo a silnější kanon Bofors ráže 75 mm. Švédové dokonce shlédli
zkoušky původního vozidla v terénu a
ocenili jeho jízdní vlastnosti. Bohužel pro BMM se ale nakonec rozhodli pro domácí stroj
od firmy Landsverk a jejich tank LAGO zavedený do výroby jako Strv m/42.
Posledním vážným zákazníkem bylo Turecko, které chtělo střední tank s kanonem
ráže 37 mm z lehkého tanku LT vz. 38, čili dělem Škoda A7. Z nabídky vlivem různých okolností
a špatné mezinárodní situace sešlo.
Oba velmi zastaralé prototypy válku
přežily a krátce po ní byly předváděny zástupcům naší nově vznikající armády. V
dalších letech stopa našeho nejvyspělejšího předválečného tanku mizí v některých
z našich hutí.
Popis vozidla:
osádka -
Čtyřčlennou osádku tvořil velitel, střelec, řidič a radiotelegrafista. Řidič a radista seděli v
přední části korby. Řidič sedící na pravé straně měl před sebou průzor s
episkopem o rozměrech 300x60mm. Zvenčí průzor
chránila pancéřová clona a blok 50mm neprůstřelného skla. V pravé bočnici byl
episkop stejného typu, ale s menšími rozměry. Radista a střelec z kulometu v
jedné osobě sedící na levé straně měl také stejný typ průzorů, ale s menšími
rozměry. Mohl se dívat jak směrem vpřed, tak doleva. Oba seděli na
polštářovaných kožených sedačkách s opěrkami. Jak pozice sedačky, tak poloha
opěradla se dala nastavit. Velitel se střelcem seděli na cyklistických sedačkách
zavěšených na kovových trubkách připevněných na věnci věže a otáčely se spolu s
ní. Velitelovi k výhledu sloužil průzor v malé plně otáčivé věžičce. Nalevo
sedící střelec používal otáčivý periskop a průzor v levé bočnici věže. Oba
průzory byly stejného typu jako pozorovací štěrbiny řidiče. Osádka mohla tank
opustit průlezem nad řidičem, nebo průlezy ve věžičce nebo nad stanovištěm střelce.
pancéřování -
Ploché pancéřové cementované desky byly přinýtovány nebo přišroubovány na ocelové L
profily. Přední pancíře korby a věže měly tloušťku 32 mm, boční 20 mm a horní a
spodní desky 12 mm. Vnitřní prostor, který byl přetlakový dělila 5 mm přepážka.
věž -
Věž ležela v kuličkové dráze
na stropní desce bojového prostoru a
zabírala šířku celé korby. Otáčela se pomocí kolečka nebo po odblokování
otáčením věže samotné. Dala se zaaretovat v jakékoli poloze. Na pravé straně
byla otáčivá věžička s jedním episkopem a s poklopem, který měl otvor pro
vysunutí signalizačních praporků. Na levé straně byl poklop pro střelce. Před
tímto poklopem byl otáčivý periskop.
hnací a pohybové ústrojí -
Tank měl vodou chlazený osmiválec uspořádaný do V. Každý blok válců měl svůj
vlastní karburátor, palivovou pumpu, chladič s ventilátorem a dynamo. Mohl
používat několik pohonných směsí československé armády. Dal se nastartovat
elektricky, ale nouzově také ručně. Chladící vzduch proudil k chladiči přes
štěrbiny pod zahlými kryty motoru. Výkon se na kola převáděl přes osvědčenou
převodovkou Praga-Wilson, která měla pět předvolitelných stupňů vpřed a stejný
počet vzad. Rychlosti se předvolily páčkou a zařazovali se sešlápnutím spojky.
Řízení bylo mechanické bez posilovačů.
Podvozek byl vzdáleně podobný podvozku ŠP-II-b,
ale vycházel z úspěšného podvozku,
který ČKD používala na svých exportních dělostřeleckých traktorech.
Pásy byly na každé straně napnuty přes přední vodící a zadní hnací ozubené kolo.
Zdvojená pojezdová kola s gumovými obručemi byla po dvou párech upevněna na
rám. Dva rámy tvořily pojezdový vozík, který byl odpružený svazky listových per. Pod
předním napínacím kolem bylo samostatně zavěšené odpružené kolo, které mělo
ulehčit nájezd na překážku. V horní části se pás opíral o čtyři kladky s
gumovými obručemi. Pásy se skládaly z článků odolné manganové oceli. Každý
článek měl jeden vodicí výstupek, který procházel mezi koly. Spojovaly se čepy,
které byly volně naraženy v otvorech článků. Proti vypadnutí byly jištěny
pérovými západkami.
výzbroj -
Ve věži jedno protitankové dělo ráže 4,7 cm a s ním spřažený kulomet ráže 7,92 mm v kulové
lafetě. Druhý kulomet téhož typu byl uložen vprostřed čelního pancíře korby v kulové
lafetě (obsluhoval ho radista, ale nouzově ho mohl obsluhovat i řidič pomocí
bovdenového lanka). Všechny zbraně byly zaměřovány pomocí záměrných dalekohledů
s 2,6 násobným zvětšením a zorným úhlem 25° (nouzově se daly použít normální
mířidla). V tanku bylo uloženo 80 nábojů pro dělo a
3000 pro kulomety.
vnitřní vybavení -
Radista měl k dispozici stanici vz 37. Pracovala jako telegrafní. Dále měl mít telefon pro
spojení se spolu postupující pěchotou, gyrokompas, utěsnění proti vnikání
chemických bojových látek a zamlžovací agregát.
Kamufláž:
Prototyp byl natřen jednou barvou, zřejmě tmavě šedou. Po přijetí do výzbroje mělo vozidlo
dostat klasický tříbarevný nátěr. Tedy všechny vnější plochy a vnitřky motorových krytů tmavě zelenou,
žlutou a hnědou. Poklop věže vypolštářovaný hnědou kůží. Vnitřek bojového
prostoru v barvě slonové kosti.
Závěr:
Ve srovnání s PzKpfw III z roku 1939 měl stejnou
pancéřovou ochranu (byl ale nýtovaný), nižší hmotnost, výhodnější
poměr výkonu k hmotnosti a větší rychlost. PzKpfw III měl účinnější pětičlennou
posádku oproti čtyřčlenné v ST vz 39. Hlavní výhodou ST vz 39 bylo mnohem
účinnější dělo Škoda ráže 47 mm.
ST vz 39 (V-8-H) Střední tank pro podporu pěchoty a boj s tanky protivníka |
|
|
|
výrobce: |
ČKD Praha |
léta výroby: |
1938-39 |
počet vyrobených vozidel: |
2 prototypy |
|
|
hmotnost: |
16,20 t |
délka: |
5,35 m |
šířka: |
2,27 m |
výška: |
2,34 m |
měrný tlak: |
0,93 kg/cm2 |
|
|
pancéřování: |
12 - 32 mm |
výzbroj: |
4,7 cm dělo Škoda A11; 2x 7,92mm kulomet vz.37 |
osádka: |
4 |
|
|
typ motoru: |
Praga; vodou chlazený osmiválec |
obsah: |
14230 cm3 |
výkon: |
192,2 kW (260 k) |
max. rychlost: |
43,5 km/h |
dojezd: |
150 km |
Pokud se vám na stránce neobjevil rámec s hlavním menu, klikněte sem: |