zpět

ST vz. 39 (V-8-H )

Stručná historie:
        Na podzim roku 1937 naplánovala Branná moc Republiky československé srovnávací zkoušky všech dostupných typů tanků, ze kterých měly být vybrány nové standardní tanky, které by doplnily stav jednotek útočné vozby. V kategorii středních tanků se těchto zkoušek měly zúčastnit původně soukromě vyvíjené tanky na export Škoda Š-II-c a Praga V-8-H a také armádou objednaný stroj Škoda-Praga ŠP-II-b
        Vývoj tanku s označením V-8-H (V-8 typ motoru, H pásová vozidla) nebo také V-8-He započal v říjnu 1936, tedy přibližně ve stejnou dobu, kdy se firma Škoda a ČKD dohodly na spolupráci ve vývoji armádou objednaného lehkého pěchotního tanku, později středního ŠP-II-b. Vývojové práce byly urychleny přebráním mnoha komponentů ze společného projektu. Díky tomu byl prototyp připraven k prvním továrním zkouškám už v létě roku 1937. V té době se vlastně jednalo pouze o technologický vzorek s maketou věže bez výzbroje a velké části vnitřního vybavení, ale s hmotnostní kompenzací. Po říjnovém rozhodnutí Ministerstva obrany o srovnávacích zkouškách, byl tank na konci prosince zapůjčen k armádním testům do Milovic. První zkoušky ale vůbec neprobíhaly podle představ armádních činitelů, ale ani podle ČKD. Do února 1938 se vyskytlo 143 závad, z nichž 16 bylo závažného charakteru. Největší problémy vykazoval výkonný, ale ještě nevyladěný motor Praga NR. Problémy vykazovalo o pojezdové ústrojí, které relativně snadno shazovalo gumové bandážování nosných koleček. Do března 1938 tank absolvoval první velkou přestavbu, kdy byla změněna motorová sekce a podvozek. Po této přestavbě byly zkoušky znovu obnoveny a to v urychleném tempu, kdy se denní průměr pohyboval kolem 150 km. Zkoušející řidiči si pochvalovali snadné ovládání a nepříliš náročnou údržbu.I přes velké zlepšení výkonů byli členové zkušební komise stále nespokojení a do dalšího přerušení zkoušek v dubnu navrhli několik podstatných změn v konstrukci. Rekonstrukce se týkala samotného tvaru korby a to hlavně zabudování nové lomené čelní stěny s kulometnou výzbrojí a rozšíření bojového prostoru nad pásy v místě věnce věže. Stroj také konečně obdržel kompletní věž s dělem Škoda A11 ráže 47 mm a kulometem ZB-53. Drobnějších změn doznal opět motor s chlazením, převodová skříň a podvozek. V květnu byly veškeré přestavby hotové a mohly tak pokračovat jízdní, ale už i střelecké zkoušky. Tyto testy probíhaly až do poloviny srpna, kdy byl tank odeslán do továrny k výměně převodovky s lepším rozložením rychlostí. Během celých zkoušek, tedy od ledna do srpna 1938, vozidlo najezdilo 12 735 km, z toho 5 473 v obtížném terénu.
        Kvůli rychle se zhoršující politice situaci se 20. dubna 1938 armáda rozhodla objednat 300 tanků. Předběžná objednávka byla protlačena ještě před koncem oficiálních zkoušek a to i přes nedoporučení zkušební komise, která konstrukci nepovažovala za vyzrálou. Hlavním důvodem rozhodnutí se pro tento tank byla skutečnost, že V-8-H byl jediný tank této kategorie, který by byl schopný po odstranění závad jít v blízké budoucnosti do sériové výroby. Montáž tanků měla dle kartelové dohody probíhat v ČKD i ve Škodových závodech. Škoda se zavázala vyrobit 205 tanků a všechna děla. ČKD mělo vyrobit 95 strojů a veškeré převodovky. Pancéřové plechy měly rovným dílem dodávat hutě Poldi Kladno a Vítkovice. Dodávky tanků od ČKD se očekávaly od dubna do konce září 1939. Škoda si vytyčila termín od července 1939 do února 1940. Velký problém podobně jako u LT vz. 38 představovala cena kompletního vozidla. MNO počítalo s cenou necelých 998 000 korun za kus, ale ČKD požadovalo za plně vybavený tank 1 250 000 korun. I přes tuto vysokou cenu MNO nakonec v srpnu celou objednávku potvrdilo a v obou podnicích začala příprava na sériovou výrobu. Ve vypjatých zářijových dnech narostla objednávka o dalších 150 kusů. Krátce po Mnichovské dohodě ale byla stornována, stejně jako celá původní zakázka na 300 kusů.
        I když bylo o osudu stroje v našich službách rozhodnuto již v říjnu 1938, probíhaly armádní zkoušky ještě do poloviny listopadu. V tomto období najezdilo vozidlo dalších 1 500 km. 17. listopadu 1938 MNO navrhlo firmě ČKD, aby byl stroj V-8-H oficiálně zaveden do stavu armády a obdržel tak označení Střední tank vzor 39, tedy ST vz. 39. MNO tím nabízelo zvýšení atraktivnosti typu u zahraničních zákazníků. Za tento počin ale požadovalo provizi 5% z ceny za stroj, aby tak alespoň částečně pokryly vysoké náklady spojené s vývojem. ČKD na tento krok zřejmě nepřistoupila a dál stroj nabízela pod továrním označením V-8-H. Povolení k vývozu do zahraničí přišlo 21. listopadu.
        Po okupaci zbytku Československa 15.března 1939 byl tank V-8-H zástupci německého zbrojního úřadu vybrán k armádním zkouškám na polygonu v Eisenachu. Výsledkem v květnu konaných čtrnáctidenních testů byla objednávka z listopadu 1939 na výrobu dalšího prototypu, který ale opět spíše odpovídal zkušebnímu vzorku, protože místo věže obdržel pouze betonový blok simulující zátěž. O výzbroji a tím pádem konstrukci celé věže nebylo zatím rozhodnuto. Tento prototyp označený V-8-H II (druhá varianta) nebo také V-8-Hz (zkušební) se ve druhé polovině roku 1940 podrobil testům v německém Kummersdorfu. Wehrmacht sice vozidlo odkoupil, ale o jeho výrobě se silnější výzbrojí německého původu se nikdy nejednalo. Hlavním důvodem byly podobné technické parametry se sériově vyráběným PzKpfw III.
        I po německé okupaci se firma snažila s tímto vozem prorazit na mezinárodní trh. V létě 1939 požádalo Rumunsko o předvedení bývalých československých konstrukcí na rumunském území. Šlo o tanky V-8-H, T-21 a R-2-a. Během zkoušek z října a listopadu 1939, měly vozy určité technické problémy, ale v konečném výsledku všechny stroje prošly zkouškami úspěšně. Rumunské velení proto také dlouho váhalo, který tank vybrat. Jednu dobu preferovalo R-2-a, později V-8-H a až teprve v lednu 1941 objednali 216 tanků T-21, kterým už administrativně přidělilo označení R-3. Podobně neúspěšné bylo i testování a jednání pro Itálii a nabídka Číně a SSSR. Transakce ztroskotávaly i na vysoké ceně vozidla. Nejnadějněji se situace vyvíjela při jednání se Švédskem v roce 1941. To mělo zájem o koupi licence vozidla V-8-H-Sv se silnějším pancířem upraveného pro motor Volvo a silnější kanon Bofors ráže 75 mm. Švédové dokonce shlédli zkoušky původního vozidla v terénu a ocenili jeho jízdní vlastnosti. Bohužel pro BMM se ale nakonec rozhodli pro domácí stroj od firmy Landsverk a jejich tank LAGO zavedený do výroby jako Strv m/42. Posledním vážným zákazníkem bylo Turecko, které chtělo střední tank s kanonem ráže 37 mm z lehkého tanku LT vz. 38, čili dělem Škoda A7. Z nabídky vlivem různých okolností a špatné mezinárodní situace sešlo.
        Oba velmi zastaralé prototypy válku přežily a krátce po ní byly předváděny zástupcům naší nově vznikající armády. V dalších letech stopa našeho nejvyspělejšího předválečného tanku mizí v některých z našich hutí.

Popis vozidla:
        osádka - Čtyřčlennou osádku tvořil velitel, střelec, řidič a radiotelegrafista. Řidič a radista seděli v přední části korby. Řidič sedící na pravé straně měl před sebou průzor s episkopem o rozměrech 300x60mm. Zvenčí průzor chránila pancéřová clona a blok 50mm neprůstřelného skla. V pravé bočnici byl episkop stejného typu, ale s menšími rozměry. Radista a střelec z kulometu v jedné osobě sedící na levé straně měl také stejný typ průzorů, ale s menšími rozměry. Mohl se dívat jak směrem vpřed, tak doleva. Oba seděli na polštářovaných kožených sedačkách s opěrkami. Jak pozice sedačky, tak poloha opěradla se dala nastavit. Velitel se střelcem seděli na cyklistických sedačkách zavěšených na kovových trubkách připevněných na věnci věže a otáčely se spolu s ní. Velitelovi k výhledu sloužil průzor v malé plně otáčivé věžičce. Nalevo sedící střelec používal otáčivý periskop a průzor v levé bočnici věže. Oba průzory byly stejného typu jako pozorovací štěrbiny řidiče. Osádka mohla tank opustit průlezem nad řidičem, nebo průlezy ve věžičce nebo nad stanovištěm střelce.
        pancéřování - Ploché pancéřové cementované desky byly přinýtovány nebo přišroubovány na ocelové L profily. Přední pancíře korby a věže měly tloušťku 32 mm, boční 20 mm a horní a spodní desky 12 mm. Vnitřní prostor, který byl přetlakový dělila 5 mm přepážka.
        věž - Věž ležela v kuličkové dráze na stropní desce bojového prostoru a zabírala šířku celé korby. Otáčela se pomocí kolečka nebo po odblokování otáčením věže samotné. Dala se zaaretovat v jakékoli poloze. Na pravé straně byla otáčivá věžička s jedním episkopem a s poklopem, který měl otvor pro vysunutí signalizačních praporků. Na levé straně byl poklop pro střelce. Před tímto poklopem byl otáčivý periskop.
        hnací a pohybové ústrojí - Tank měl vodou chlazený osmiválec uspořádaný do V. Každý blok válců měl svůj vlastní karburátor, palivovou pumpu, chladič s ventilátorem a dynamo. Mohl používat několik pohonných směsí československé armády. Dal se nastartovat elektricky, ale nouzově také ručně. Chladící vzduch proudil k chladiči přes štěrbiny pod zahlými kryty motoru. Výkon se na kola převáděl přes osvědčenou převodovkou Praga-Wilson, která měla pět předvolitelných stupňů vpřed a stejný počet vzad. Rychlosti se předvolily páčkou a zařazovali se sešlápnutím spojky. Řízení bylo mechanické bez posilovačů.
        Podvozek byl vzdáleně podobný podvozku ŠP-II-b, ale vycházel z úspěšného podvozku, který ČKD používala na svých exportních dělostřeleckých traktorech. Pásy byly na každé straně napnuty přes přední vodící a zadní hnací ozubené kolo. Zdvojená pojezdová kola s gumovými obručemi byla po dvou párech upevněna na rám. Dva rámy tvořily pojezdový vozík, který byl odpružený svazky listových per. Pod předním napínacím kolem bylo samostatně zavěšené odpružené kolo, které mělo ulehčit nájezd na překážku. V horní části se pás opíral o čtyři kladky s gumovými obručemi. Pásy se skládaly z článků odolné manganové oceli. Každý článek měl jeden vodicí výstupek, který procházel mezi koly. Spojovaly se čepy, které byly volně naraženy v otvorech článků. Proti vypadnutí byly jištěny pérovými západkami.
        výzbroj - Ve věži jedno protitankové dělo ráže 4,7 cm a s ním spřažený kulomet ráže 7,92 mm v kulové lafetě. Druhý kulomet téhož typu byl uložen vprostřed čelního pancíře korby v kulové lafetě (obsluhoval ho radista, ale nouzově ho mohl obsluhovat i řidič pomocí bovdenového lanka). Všechny zbraně byly zaměřovány pomocí záměrných dalekohledů s 2,6 násobným zvětšením a zorným úhlem 25° (nouzově se daly použít normální mířidla). V tanku bylo uloženo 80 nábojů pro dělo a 3000 pro kulomety.
        vnitřní vybavení - Radista měl k dispozici stanici vz 37. Pracovala jako telegrafní. Dále měl mít telefon pro spojení se spolu postupující pěchotou, gyrokompas, utěsnění proti vnikání chemických bojových látek a zamlžovací agregát.

Kamufláž:
        Prototyp byl natřen jednou barvou, zřejmě tmavě šedou. Po přijetí do výzbroje mělo vozidlo dostat klasický tříbarevný nátěr. Tedy všechny vnější plochy a vnitřky motorových krytů tmavě zelenou, žlutou a hnědou. Poklop věže vypolštářovaný hnědou kůží. Vnitřek bojového prostoru v barvě slonové kosti.

Závěr:
        Ve srovnání s PzKpfw III z roku 1939 měl stejnou pancéřovou ochranu (byl ale nýtovaný), nižší hmotnost, výhodnější poměr výkonu k hmotnosti a větší rychlost. PzKpfw III měl účinnější pětičlennou posádku oproti čtyřčlenné v ST vz 39. Hlavní výhodou ST vz 39 bylo mnohem účinnější dělo Škoda ráže 47 mm.

ST vz 39 (V-8-H)

Střední tank pro podporu pěchoty a boj s tanky protivníka

 

   výrobce:

   ČKD Praha

   léta výroby:

   1938-39

   počet vyrobených vozidel:

   2 prototypy

 

 

   hmotnost:

   16,20 t

   délka:

   5,35 m

   šířka:

   2,27 m

   výška:

   2,34 m

   měrný tlak:

   0,93 kg/cm2

 

 

   pancéřování:

   12 - 32 mm

   výzbroj:

   4,7 cm dělo Škoda A11; 2x 7,92mm kulomet vz.37

   osádka:

   4

 

 

   typ motoru:

   Praga; vodou chlazený osmiválec

   obsah:

   14230 cm3

   výkon:

   192,2 kW (260 k)

   max. rychlost:

   43,5 km/h

   dojezd:

   150 km

 

 
  Pokud se vám na stránce neobjevil rámec s hlavním menu, klikněte sem:

domů