Stručná historie:
Po druhé světové válce se vzácnou shodou okolností ještě jednou otevřela kapitola úspěšného předválečného tančíku AH-IV. V době, kdy se většina spojeneckých armád relativně levně zbavovala svých válečných rezerv, se podařilo zástupci ČKD Čermakianovi proniknout k etiopskému císaři Hailé Selasiému a přesvědčit ho o vhodnosti nákupu zbrojních zařízení v Československu. Panovník, který se nechtěl dostat do jednostranné závislosti na Velké Británii, tuto nabídku na jaře 1948 přijal a současně specifikoval základní technické parametry obrněných vozidel. Etiopie požadovala vozidlo s hmotností 3,5 až 4,5 t určené pro skalnaté oblasti, vybavené vzduchem chlazeným motorem vhodným do horkého prašného prostředí. Vedoucí konstrukce ČKD Surin usoudil, že k tomuto účelu nejvíc vyhovuje koncepce tančíku AH-IV. Vypracovaná nabídka adaptovaného tančíku putovala společně s nabídkou na lehký tank LTP s dieselovým motorem do Etiopie. Během června se jednání konkretizovala na dodání 20 tančíků AH-IV, zatímco dodávka tanků LTP byla prakticky nereálná, kvůli podstatně vyšší ceně, než za jakou se nabízely vyřazené tanky M5 Stuart.
Po podpisu smlouvy na konci června 1948 se rozběhly konstrukční práce na úpravě prototypu tančíku AH-IV-R pro Rumunsko, který sloužil v areálu firmy jako traktor. Celková koncepce zůstala zachována, pouze místo původního vodou chlazeného benzinového motoru došlo k zástavbě vzduchem chlazeného dieselu Tatra 114. Jeho větší rozměry si vynutily zvýšení celé zadní části. Kromě toho byla vyměněna převodovka, která měla oproti původní čtyřstupňové pět stupňů pro jízdu vpřed a jeden reverzní. Dále došlo k zástavbě odolnější lafetace kulometu ZB-53, která byla převzata z tanku LT vz. 38. Přestavba prototypu byla dokončena v červnu 1949. Jeho přejímkou byl císařem pověřený bývalý švédský plukovník Sahlin, který před válkou přejímal tančíky AH-IV-Sv pro švédskou armádu. Ten do Prahy přicestoval v srpnu 1949 a zůčastnil se zářiových úspěšných přejímacích zkoušek, které byly završeny podpisem přejímacího protokolu.
U sériových strojů došlo oproti prototypu k několika změnám. Tou hlavní byla jiná technologie výroby, kdy svařování nahradilo nýtování. Došlo i k dílčím úpravám věžičky. Původně doprava vyosená lafetace kulometu se přesunula do osy věžičky a posunul se poklop. Výroba probíhala plynule a prvních pět kusů bylo k přejímce připraveno na začátku února 1950. Císař netypicky pověřil výrobce provedením přejímacích zkoušek dle vlastního návrhu. ČKD se k zadanému úkolu postavila zodpovědně a každý stroj prošel provozními a střeleckými zkouškami. Navíc dva stroje absolvovaly padesátikilometrovou testovací jízdu v zasněžených Krkonoších. Tančíky byly připraveny k expedici v polovině března. Nejdříve vlakem do Polska, pak lodí přes Švédsko do Somálska, kde tančíky opět přeložili na vlak a odeslali do Etiopie.
Převzetí tančíků v Addis Abebě ale ještě neznamenalo konec celého kontraktu. Podobně jako při dodávkách techniky do Iránu nebo Peru bylo součástí smlouvy i vyslání specialisty, který vyškolí obsluhu a ustaví základní strukturu jednotky. Vycvičení technicky nevzdělaných Etiopanů trvalo techniku Labounkovi rok. Výcvik musel začít již na samotných základech principu funkce motorových vozidel a aby překonal přirozený respekt budoucích tankistů, musel provádět ukázkové jízdy. Kromě výuky měl na starosti i neustálé seřizování strojů i jejich pravidelné technické prohlídky. Výcvik byl ukončen vojenským cvičením s ostrými střelbami, kdy jednotka tančíků rozprášila císařskou jízdní gardu. Za své působení obdržel Jiří Labounek vysoké vojenské vyznamenání Zlatý řád svatého Gabriela. O dalším využití tančíků v Etiopii nejsou známy bližší informace, ale ještě během válečného konfliktu se sousedním Somálskem došlo k jejich nasazení, což dokazují snímky somálskou armádou ukořistěného tančíku. Jejich další osud není znám.
Samotný prototyp nadále zůstal majetkem firmy a sloužil k vnitropodnikové přepravě jako traktor. Bohužel v roce 1974 byl celkem zbytečně jako nepojízdný poslán do šrotu.
Popis vozidla:
osádka - Dvoučlennou osádku tvořil v korbě napravo sedící řidič a velitel/střelec, který měl své stanoviště pod plně otáčivou věžičkou na levé straně. Oba seděli na pevných polštářovaných sedačkách. Řidič mohl opustit vozidlo průlezem v horní desce, který kryl polstrovaný poklop odklápěný směrem vzad. Během přesunů v nebojových oblastech mohl řidič zvednout s vou sedačku a řídit s hlavou venku. Veliteli vozidla k výstupu sloužil průlez v zadní polovině horní desky věžičky krytý polstrovaným poklopem odklápěným směrem vpřed. K výhledu z vozidla řidiči sloužil průzor v čelní stěně korby, krytý pancéřovým sklem a z vnějšku regulovatelnou clonou. V případě potřeby bylo možno celý kryt zvednout, čímž vzniklo relativně velké pozorovací okénko. Druhý průzor stejného typu byl umístěn v čelní stěně věžičky z pohledu velitele nalevo od kulometu. Kryt ve věžičce bylo možné otevřít do boku. V bočnicích korby a v zadní stěně věže byly navíc ještě nahoru odklopné štěrbinové průzory kryté pancéřovým sklem. Po odklopení sloužily jako střílny z osobních zbraní. Veškeré průzory byly opatřeny koženými opěrkami.
korba - Vozidlo krabicového tvaru bylo svařeno z pancéřových desek o různých tloušťkách, dle umístění. Svislé čelní desky byly vyrobeny z plechů tlustých 12 mm. Síla ostatních svislých desek a pláště věže dosahovala 10 mm. Skloněná čelní odnímatelná deska měla tloušťku 8 mm. Stropy a kryty motoru byly z plechu tlustého 6 mm. Dno vozidla a kryty kol chránil pancíř tlustý 5 mm. Odolnosti desek se docilovalo cementací povrchu nebo homogenizací. Pancíř odolával střelám z lehkých pěchotních zbraní a střepinám granátů. Čelní pancíř v omezeném rozsahu odolával i průbojnému střelivu ráže 7,92 mm.
hnací a pohybové ústrojí - Tančík poháněl vzadu v ose vozidla podélně uložený dieselový vzduchem chlazený čtyřválcový motor Tatra 114 s přímým vstřikováním paliva. Startoval se elektrickým startérem nebo ručně pomocí kliky, která se zasouvala do vybrání hnacího hřídele vyčnívajícího ze zadního pancíře. Vpravo ležely baterie, filtry oleje a vzduchu do sání. Palivové nádrže byly umístěny vzadu v rozích. Chladicí vzduch byl nasáván štěrbinami pod oblouky dvou odklopných pancéřových krytů motorového prostoru a hnán tunelem kolem bloků motoru. Teplý vzduch odcházel mřížkou krytým otvorem umístěným na levé části stropnice motorového prostoru.
Kroutící moment od motoru byl přenášen přes třecí spojku na planetovou převodovou skříň se pěti stupni pro jízdu vpřed a jedním pro jízdu vzad. Byla přišroubovaná na čelní přírubu motoru. Hnací hřídel napojená přes pružné spojky na výstupní hřídel převodovky zabírala přes kuželové soukolí, směrové spojky a planetové převody řízení na dvojici bočních hřídelí zakončených pastorky, jejichž zuby zapadaly do vnitřního ozubení krytých věnců hnacích kol. Ovládání tančíku se provádělo dvojicí řídících pák, které ovládaly pásové brzdy a spojky náhonů kol. Řízení bylo mechanické bez posilovačů. Rychlostní stupně se předvolovaly páčkou na víku převodovky a zařazovaly se sešlápnutím spojkového pedálu.
Podvozek se skládal na každé straně z pásu, hnacího kola vepředu, čtyř pojezdových kol, napínacího kola vzadu a jedné podpůrné kladky. Hnací kolo o průměru 560 mm tvořily dva ozubené věnce s dvaceti zuby, které zabíraly do mezer mezi 210 mm širokými články z tvrdé manganové oceli, spojené čepy z houževnaté oceli. Každý článek nesl dva výstupky, mezi kterými se pohybovala pojezdová kola s gumovou obručí o průměru 500 mm. Kola byla navíc kryta 5mm pancířem. Vždy dvě kola byla kyvně nezávisle na sebe uložena na jednom závěsu a kluzně odpružena jedním svazkem listových per. Volně se otáčející napínací kolo s hladkými věnci o průměru 412 mm drželo na krátké excentrické ose, jejímž pootočením se pás napínal. V horní větvi pásy podpírala neodpružená kladka s gumovou bandáži o průměru 200 mm.
výzbroj - Hlavní výzbroj představoval těžký vzduchem chlazený kulomet ZB-53 ráže 7,92 mm uchycený v kulové lafetě v čelní stěně plně otočné věžičky. Lafeta dovolovala náměr v rozsahu -7° až +20°. Zbraň byla zaměřována vestavěným dalekohledem s osvětleným křížem. Při poškození se nouzově dala použít mechanická mířidla. Jako pomocná zbraň sloužil lehký vzduchem chlazený kulomet ZB-26 ráže 7,92 mm uložený v kulové lafetě v čelní desce po pravé ruce řidiče. Lafeta dovolovala náměr -5° až +15° a odměr 12° vpravo a 6° vlevo. Ve většině případů býval tento kulomet aretován v pevné pozici a řidič ho zaměřoval mířidly v průzoru a na čelním pancíři. Munice pro kulomety byla uložena v kovových schránkách v přední části vozu před velitelem. Pohotovostní schránku s náboji pro lehký kulomet měl řidič pod nohama. Vezená zásoba munice představovala přibližně 2800 nábojů
vnitřní vybavení - Pro komunikaci mezi velitelem a řidičem sloužil systém tří barevných světel, které velitel rozsvěcoval podle smluveného kódu. Každé tlačítko mělo jiný tvar. Počítalo se s dodatečnou zástavbou radiostanice, ale o této úpravě neexistují žádné ověřené informace.
Kamufláž:
Všechny vnější plochy a vnitřky motorových krytů byly natřeny barvou khaki. Poklopy posádky byly zevnitř vypolštářovány hnědou kůží. Vnitřek bojového prostoru byl natřen barvou slonové kosti. Pravý bok věže a levá strana čelní desky korby nesl barevný emblém patrona jezdectva svatého Jiří na koni bojujícího s drakem. Na čelním a zadním pancíři byly umístěny bílé tabulky s evidenčními čísly.