Stručná historie:
V letech 1934 a 1935, tedy v době rozpačitých výkonů tančíku P-I známějšího pod označení Tč. vz. 33, získání prvních výkonnostních dat z provozu tanku P-II nebo též LT vz. 34 a obchodního neúspěchu konstrukcí tanků na odvozeném podvozku systému Vickers, začala SPE (oddělení speciálních vozidel) firmy ČKD s vývojem nových strojů. Vznikly tak projekty a později i prototypy lehkého tanku TNH a tančíku AH-IV. Název obou konstrukcí byl odvozen od použité pohonné jednotky. Zkratka TNH v sobě skrývala motor TN upravený pro Housenková vozidla a AH-IV čtvrté provedení motoru určeného pro automobily Alfa upravený pro Housenková vozidla. Toto původní označení zůstalo i dalším vývojovým verzím, které už ale měly zabudované jiné pohonné jednotky. Konstrukce obou strojů se vyznačovaly jednoduchými tvary, účelným uspořádáním vnitřních prostorů a především účinným a spolehlivým podvozkem, často nesprávně označovaným jako systém Christie. Obě konstrukce byly primárně určeny na export a během krátké doby se staly symbolem moderní československé techniky. Prvním státem, který o tato vozidla projevil zájem a dal tak důležitý impuls k dalšímu vývoji, byla Persie, později přejmenovaná na Írán.
Na základě dobrých zkušeností s nákupem československých zbraní se íránská armáda rozhodla nakoupit na našem území také obrněná vozidla. V lednu 1935 obdržely firmy ČKD a Škoda poptávky na výrobu tančíků a lehkých tanků. Zákazník navíc požadoval vycvičení posádek a organizační uspořádání obrněných jednotek. Firma Škoda potencionálnímu zákazníkovi nabídla tančík Š-I, lehký tank Š-II-a a střední Š-III. Íránská strana se však k těmto nabídkám nevyjádřila a Škoda se tedy touto poptávkou dále nezabývala.
Oproti tomu ČKD nabídla už jmenované nové konstrukce tedy tančík AH-IV a lehký tank TNH. Navíc jako dar poslala perskému panovníkovi dárek v podobě čtvrtého prototypu tančíku P-I. Ten nejspíš vzbudil takovou pozornost, že již v květnu 1935 dostalo ČKD od iránské delegace, která během své cesty navštívila také francouzské, anglické a švédské výrobce, pevnou objednávku na 30 tančíků a 26 lehkých tanků. Přitom nabízená vozidla existovala prozatím pouze na papíře. Celá série měla být vyrobena a dodána během jednoho roku. Dalších obchodních jednání se zúčastnili i zástupci firem Škoda Plzeň a Československé zbrojovky Brno, tedy dodavatelé výzbroje, a ocelárny Poldi Kladno, které měly připadnout dodávky pancéřových plechů.
Výroba prototypu tančíku AH-IV započala v prvním čtvrtletí roku 1935 a již v září byl připraven k továrním zkouškám. Tuto první variantu charakterizovala nízká věžička s asynchronně umístěným těžkým kulometem ZB-53 a v korbě zabudovaný šestiválcový motor AH. Po předvedení obou prototypů iránská komise stornovala dosavadní smlouvu a podepsala definitivní objednávku na nákup 50 tančíků AH-IV a 50 lehkých tanků TNH včetně náhradních dílů. Výrobou kompletní zakázky, která měla být dohotovena do října 1936, byla pověřena pobočka ve Slaném.
Prototyp tančíku AH-IV prošel během zkoušek na základě iránských připomínek, ve kterých se odrazily i zkušenosti z italské invaze do Habeše, řadou úprav. Rekonstruovaný tančík obdržel nové označení AH-IV-P, kde P znamenalo Persie nebo vzácně také AH-IV-B. Hlavní výzbroj byla umístěna uprostřed čelní stěny upravené a zvýšené věžičky. Méně viditelnou změnu představovala zástavba výkonnějšího motoru RH, tedy pro potřeby pásových vozidel upraveného motoru z nákladního vozu Praga RN. V rámci tropikalizace bylo navíc na vozidle upraveno chlazení a filtrace vzduchu do sání motoru.
Sériová výroba, na kterou se pobočka ve Slaném připravovala již od léta 1935 začala ihned po podpisu smlouvy a probíhala relativně plynule. Výrobu zpožďovaly pouze problémy se seřízením nových motorů RH a dodávka nekvalitních plechů, které z důvodu malé houževnatosti při montáži praskaly. Nedostatečnou pružnost okamžitě vyřešila Poldi Kladno úpravou technologie lití a válcování. Ve stejné době začala pracovat i iránská přejímací komise, která dohlížela na kvalitu výroby a zavádění technických změn do konstrukce. Nutno konstatovat, že členové komise přistupovali k danému úkolu lehkovážně a věnovali se více radovánkám. Kvůli tomuto bohémskému způsobu života došlo v závěrečné fázi i k uměle vyvolanému zpoždění expedice.
Zkompletované odzbrojené tančíky putovaly do Iránu zabalené v dřevěných bednách z Prahy vlakem do Brém a odtud lodí do íránského Saleabadu, kde byly opět přeloženy na vagóny a převezeny do Teheránu. Prvních 12 tančíků bylo vyexpedováno v první polovině srpna 1936, dalších 15 na konci září a 21 na začátku listopadu. Prototyp a zbylé dva tančíky ČKD odeslala až v průběhu roku 1937. Oficiálním důvodem opoždění dodávky sériových vozů byly závady na pohonných jednotkách. Je ale možné, že tyto závady byly pouze menšího charakteru a sloužily jako záminka. Za pravým zpožděním expedice mohla být vidina možného prodeje upraveného typu AH-IV do Švédska. Tyto dva poslední stroje se spolu s prototypy tanků TNH a P-II-a zúčastnily předváděcí akce v zasněžených Krkonoších, kterou firma ČKD připravila právě pro švédskou zbrojní komisi.
Demontovaná výzbroj byla spolu s municí zaslána samostatným transportem a do tančíků se montovala až na místě určení. Během montáže se ale objevovaly závady na lafetách, které pracovníci vyřešili na místě. U používaných vozů se navíc začaly objevovat dosud skryté vady v elektroinstalaci a chlazení motoru. Tyto problémy z velké části pramenily i ze špatného zacházení technicky nepříliš vzdělaných osádek. K převzetí byly všechny tančíky AH-IV, v Iránu označené RH, i tanky TNH připraveny až v listopadu 1937.
Uvedením všech vozů do provozu ale ještě nebyly splněny všechny body smlouvy. Zaměstnance a zástupce československé armády ještě čekala organizace obrněných jednotek a vycvičení osádek. Úsilí školitelů naráželo na již zmíněnou nízkou technickou zdatnost íránských vojáků ale také na odpor konzervativní části vysoce postavených důstojníků. Vždy 25 tanků TNH a 25 tančíků RH sloužilo, aniž by se zúčastnily jakékoliv vojenské operace, v rámci první a druhé divize nejméně do roku 1957. Služba v íránské armádě a jejich pozdější osud není příliš zmapovaný. Je pouze známo, že v roce 1940 obdržely německé radiostanice Telefunken a krátce po válce se úspěšně zkoušel transport v letounu Bristol typ 170.
Už v roce 1938 íránská armáda uvažovala o rozšíření stávajících obrněných jednotek a na základě dobrých zkušeností s vozidly RH a TNH kontaktovala přednostně firmu ČKD. Jednalo se o výrobu 100 až 300 vozidel od obou typů vylepšených převodovkou Wilson. Kontraktu zabránil nedostatek finančních prostředků zákazníka a začátek druhé světové války. Poslední obchodní aktivitou byla poptávka z roku 1947 na dodávku náhradních dílů, která ale nebyla vyřízena.
Není prokazatelně doloženo, že by se do dnešních dnů dochoval nějaký iránský AH-IV. V posledních letech se ale na internetu objevily fotky tanků TNH z teheránského vojenského muzea Saad Abad. Tyto tanky byly také už považovány za sešrotované. Není tedy vyloučeno, že někde v depozitáři stojí i tančík AH-IV nebo dokonce čtvrtý prototyp tančíku P-I. Špatné politické styky s touto zemí bohužel brání lepšímu zmapování zbytku historie tohoto typu.
Popis vozidla:
osádka - Dvoučlennou osádku tvořil v korbě napravo sedící řidič a velitel/střelec, který měl své stanoviště pod plně otáčivou věžičkou na levé straně. Oba seděli na pevných polštářovaných sedačkách. Řidič mohl opustit vozidlo průlezem v horní desce, který kryl polstrovaný poklop odklápěný směrem vzad. Během přesunů v nebojových oblastech mohl řidič zvednout svou sedačku a řídit s hlavou venku. Veliteli vozidla k výstupu sloužil průlez v zadní polovině horní desky věžičky krytý polstrovaným poklopem odklápěným směrem vpřed. K výhledu z vozidla řidiči sloužil průzor v čelní stěně korby, krytý pancéřovým sklem a z vnějšku regulovatelnou clonou. V případě potřeby bylo možno celý kryt zvednout, čímž vzniklo relativně velké pozorovací okénko. Druhý průzor stejného typu byl umístěn v čelní stěně věžičky z pohledu velitele nalevo od kulometu. Kryt ve věžičce bylo možné otevřít do boku. V bočnicích korby a v zadní stěně věže byly navíc ještě nahoru odklopné štěrbinové průzory kryté pancéřovým sklem. Po odklopení sloužily jako střílny z osobních zbraní. Veškeré průzory byly opatřeny koženými opěrkami.
korba - Vozidlo krabicového tvaru bylo svařeno z profilů tvaru L z houževnaté oceli, na které byly přinýtovány nebo přišroubovány pancéřové desky. Odolnosti desek se docilovalo cementací povrchu nebo homogenizací. Veškeré spoje do výšky 1 m byly vodotěsné. Svislé čelní desky byly vyrobeny z plechů tlustých 12 mm. Síla ostatních svislých desek a pláště věže dosahovala 10 mm. Skloněná čelní odnímatelná deska měla tloušťku 8 mm. Stropy a kryty motoru byly z plechu tlustého 6 mm. Dno vozidla a kryty kol chránil pancíř tlustý 5 mm. Pancíř odolával střelám z lehkých pěchotních zbraní a střepinám granátů. Čelní pancíř v omezeném rozsahu odolával i průbojnému střelivu ráže 7,92 mm.
hnací a pohybové ústrojí - Tančík poháněl vzadu v ose vozidla podélně uložený benzinový vodou chlazený šestiválcový motor s ventilovým rozvodem typu SV. U prototypu to byl motor Praga AH, tedy pro potřeby pásových vozidel upravený motor typu AN. Upravený prototyp a sériové vozy obdržely výkonnější motor Praga RH, přesněji upravený motor typu RN. Startoval se elektrickým startérem nebo ručně pomocí kliky, která se zasouvala do vybrání hnacího hřídele vyčnívajícího ze zadního pancíře. K chlazení sloužily nalevo zabudované voštinové chladiče. Vpravo ležely baterie, filtry oleje a vzduchu do sání. Palivové nádrže byly umístěny vzadu v rozích. Vzduch k chladicímu systému a do motoru proudil štěrbinami pod oblouky dvou odklopných pancéřových krytů motorového prostoru. Teplý vzduch odcházel mřížkou krytým větrákem umístěným v zadní části stropnice motorového prostoru.
Kroutící moment od motoru byl přenášen přes třecí spojku na převodovou skříň automobilového typu se čtyřmi stupni pro jízdu vpřed a jedním pro jízdu vzad. Byla přišroubovaná na čelní přírubu motoru. Hnací hřídel napojená přes pružné spojky na výstupní hřídel převodovky zabírala přes kuželové soukolí, směrové spojky a planetové převody řízení na dvojici bočních hřídelí zakončených pastorky, jejichž zuby zapadaly do vnitřního ozubení krytých věnců hnacích kol. Ovládání tančíku se provádělo dvojicí řídících pák, které ovládaly pásové brzdy a spojky náhonů kol. Řízení bylo stejně jako řazení rychlostních stupňů mechanické bez posilovačů.
Podvozek se skládal na každé straně z pásu, hnacího kola vepředu, čtyř pojezdových kol, napínacího kola vzadu a jedné podpůrné kladky. Hnací kolo o průměru 560 mm tvořily dva ozubené věnce s dvaceti zuby, které zabíraly do mezer mezi 210 mm širokými články z tvrdé manganové oceli, spojené čepy z houževnaté oceli. Každý článek nesl dva výstupky, mezi kterými se pohybovala pojezdová kola s gumovou obručí o průměru 500 mm. Kola byla navíc kryta 5mm pancířem. Vždy dvě kola byla kyvně nezávisle na sebe uložena na jednom závěsu a kluzně odpružena jedním svazkem listových per. Volně se otáčející napínací kolo s hladkými věnci o průměru 412 mm drželo na krátké excentrické ose, jejímž pootočením se pás napínal. V horní větvi pásy podpírala neodpružená kladka s gumovou bandáži o průměru 200 mm.
výzbroj - Hlavní výzbroj představoval těžký vzduchem chlazený kulomet ZB-53 ráže 7,92 mm uchycený v kulové lafetě v čelní stěně plně otočné věžičky. Lafeta dovolovala náměr v rozsahu -7° až +20°. Zbraň byla zaměřována vestavěným dalekohledem s osvětleným křížem. Při poškození se nouzově dala použít mechanická mířidla. Jako pomocná zbraň sloužil lehký vzduchem chlazený kulomet ZB-26 ráže 7,92 mm uložený v kulové lafetě v čelní desce po pravé ruce řidiče. Lafeta dovolovala náměr -5° až +15° a odměr 12° vpravo a 6° vlevo. Ve většině případů býval tento kulomet aretován v pevné pozici a řidič ho zaměřoval mířidly v průzoru a na čelním pancíři. Munice pro kulomety byla uložena v kovových schránkách v přední části vozu před velitelem. Pohotovostní schránku s náboji pro lehký kulomet měl řidič pod nohama. Vezená zásoba munice představovala přibližně 3700 nábojů.
vnitřní vybavení - Pro komunikaci mezi velitelem a řidičem sloužil systém tří barevných světel, které velitel rozsvěcoval podle smluveného kódu. Každé tlačítko mělo jiný tvar. Během války byly tančíky vybaveny německými radiostanicemi Telefunken
Kamufláž:
Všechny vnější plochy a vnitřky motorových krytů byly natřeny středně šedou barvou. Boky věže nesly znak v podobě vícebarevné šáhovy koruny doplněné o bílé persky psané pořadové číslo. Stejné pořadové číslo bylo i na čelní stěně vlevo. Černé tabulky s bílým lemováním na čelním a zadním pancíři měly nést bílé pořadové číslo. Poklopy posádky byly zevnitř vypolštářovaný hnědou kůží. Vnitřek bojového prostoru byl natřen barvou slonové kosti.
Během služby tančíky obdržely tmavější nátěr, zřejmě khaki, a bílé tabulky s persky psaným černým pořadovým číslem. Královský znak na věži zůstal zachován.