Stručná historie:
Roku 1935, po neúspěšných jednáních u firem Vickers a Renault,rumunská vojenská komise zodpovědná za nákup obrněné techniky navštívila naše dvě nejdůležitější firmy v oblasti zbrojního průmyslu, tedy Škodu Plzeň a ČKD Praha.Komise požadovala vypracování nabídek na dodávky tanků několika kategorií v množství pohybující se mezi 50 a 500 kusy. Ve stejném roce obě firmy rozšířili stávající kartelovou dohodu i na státy Malé dohody. Na základě této smlouvy výrobci srovnali cenové kalkulace jednotlivých kategorií, aby o vítězi rozhodly jízdně technické vlastnosti. Škodovka pak měla vyrobit 60% a ČKD zbylých 40% vozidel z celkové zakázky. Plzeňská firma nabídla tančíky Š-I a Š-I-d a tanky Š-II, Š-II-a a Š-II-aj. Nabídka ČKD zahrnovala tančík AH-IV a lehké tanky P-II, P-II-a, P-II-aj a TNH.
V prvním kole bylo úspěšnější ČKD, když v dubnu 1936 podepsalo s Rumunskem předběžnou smlouvu na dodávku 36 tančíků AH-IV a 100 lehkých tanků P-II-aj. Škodovce se i díky zákulisním jednáním podařilo celou situaci zvrátit a přesvěčit zákazníka o zavedení tanku Š-II-a do výzbroje. Jako oficiální důvod komise uvedla, že tento tank byl již zaveden do stavu armády Československé republiky a Rumunsko tak dosáhne jisté unifikace se svým největším spojencem. Konečné smlouvy ze srpna 1936 tak zněly na dodávku 35 tančíků AH-IV z ČKD s rumunským označením R-1 a 126 lehkých tanků Š-II-a ze Škodových závodů značených R-2.
Firma se ve smlouvě zavázala, že prototyp připraví do dvou měsíců od podepsání smlouvy a odzkouší během měsíce následujícího. Výroba celé série byla plánována na sedm měsíců od schválení prototypu armádní komisí. Rumunský zákazník ale požadoval už v počáteční fázi výroby řadu změn, které značně zpomalily jak výrobu prototypu, tak harmonogram zkoušek, které mohly začít až koncem roku 1936. Rumunské požadavky také komplikovaly již zahájenou sériovou výrobu, protože ČKD mohla montovat pouze schválené komponenty. Prvních deset tančíků bylo k přejímce připraveno až koncem září 1937. Rumunská komise je však odmítla převzít, protože neodpovídaly schváleným technickým podmínkám. I tak byla nepřevzatá vozidla odeslána vlakem do Rumunska, kde úspěšně absovovala podzimní armádní manévry. Po návratu do továrny prošla všechna vyrobená vozidla dalími úpravami, které vyplynuly z dalších zkoušek prototypu. Zákazník si nad rámec celé smlouvy vynutil dlouhodobou zkoušku jednoho náhodně vybraného vozidla. Teprve poté mohly být všechny tančíky expedovány. Továrnu opouštěly až v dubnu 1938. Rumunská armáda je ale oficiálně převzala až v srpnu, po sérii zkoušek s dvojicí vozidel za extrémních teplotních podmínek, kdy teplota vzduchu dosahovala až 50 °C.
Od jara 1938 se na základě platné smlouvy rumunská komise snažila získat i licenční práva na výrobu typu R-1 na rumunském území. Hlavním zájemcem o licenci byla firma Malaxa, která jako jedinná firma v Rumunsku měla zkušenosti s výrobou obrněných vozidel, protože na základě licence produkovala francouzské tančíky Renault UE. Malaxa se s ČKD dohodl už v září 1938, ale poté ve smlouvě provedl několik změn. ČKD tuto upravenou smlouvu odmítla uznat a následující jednání se protáhla až do února 1939. Konečná smlouva firmě Malaxa umožňovala výrobu 382 modifikovaných tančíků R-1-a na základě výkresové dokumentace a prototypu z ČKD. Na rozdíl od výkresové dokumentace prototyp ČKD nikdy nedodala a v Rumunsku vznikl pouze jeden stroj sestavený z valné většiny z náhradních dílů. Samotná sériová výroba se nerozběhla, protože firma Malaxa zkrachovala a než ji v roce 1941 převzal stát, rumunská armáda přehodnotila plány na výzbroj svých obrněných jednotek.
Většina nových tančíků byla postupně převáděna z výcvikového střediska jezdectva do stavu tří řadových a jedné záložní divize. Při reorganizaci armády v roce 1940 se většina tančíků přesunula do šesti jezdeckých brigád jako podpůrná průzkumná vozidla a zbytek si ponechalo výcvikové středisko jezdectva. Tančíky všech brigád se zúčastnily první fáze tažení do Sovětského svazu v roce 1941, během které pomáhali prolomit obranu na ukrajinském frontu a v druhém směru dobýt Oděsu. Do zimní stabilizace fronty bylo rudou armádou v boji ukořistěno nebo nenávratně zničeno 6 tančíků a zbytek potřebovalo větší opravy. Do letní ofenzivy směrem na Kavkaz roku 1942 se zapojilo 29 opravených R-1. Během sovětského protiútoku v zimě 1942 byla většina nasazených vozidel zničena a to nejen rukou nepřítele, ale posádky svá nepojízdná vozidla často zapalovaly. Do týlu se podařilo evakuovat 14 většinou nepojízdných tančíků. Zbývající stroje čekaly na přestavbu do podoby stíhače tanků TACAM R-1, vyzbrojeného sovětským dělem ráže 45 mm. Protože výkon děla již nebyl dostatečný proti moderním tankům, bylo od této přestavby upuštěno. Všechny pojízdné, v té době již notně zastaralé, tančíky se po změně válečných stran zúčastnily bojů se svým bývalým spojencem tedy s Německem a některé se prokazatelně dostaly až na území Československa.
Válečné anabáze byl ušetřen pouze prototyp, který zůstal v majetku firmy ČKD, která ho po válce přestavěla do podoby tančíku AH-IV Hb pro Etiopii.
Popis vozidla:
osádka - Dvoučlennou osádku tvořil v korbě napravo sedící řidič a velitel/střelec, který měl své stanoviště pod plně otáčivou věžičkou na levé straně. Oba seděli na pevných polštářovaných sedačkách. Řidič mohl opustit vozidlo průlezem v horní desce, který kryl polstrovaný poklop odklápěný směrem vzad. Během přesunů v nebojových oblastech mohl řidič zvednout svou sedačku a řídit s hlavou venku. Veliteli vozidla k výstupu sloužil průlez v zadní polovině horní desky věžičky krytý polstrovaným poklopem odklápěným směrem vpřed. K výhledu z vozidla řidiči sloužil průzor v čelní stěně korby, krytý pancéřovým sklem a z vnějšku regulovatelnou clonou. V případě potřeby bylo možno celý kryt zvednout, čímž vzniklo relativně velké pozorovací okénko. Druhý průzor stejného typu byl umístěn v čelní stěně věžičky z pohledu velitele nalevo od kulometu. Kryt ve věžičce bylo možné otevřít do boku. V bočnicích korby a v zadní stěně věže byly navíc ještě nahoru odklopné štěrbinové průzory kryté pancéřovým sklem. Po odklopení sloužily jako střílny z osobních zbraní. Veškeré průzory byly opatřeny koženými opěrkami.
korba - Vozidlo krabicového tvaru bylo svařeno z profilů tvaru L z houževnaté oceli, na které byly přinýtovány nebo přišroubovány pancéřové desky. Odolnosti desek se docilovalo cementací povrchu nebo homogenizací. Veškeré spoje do výšky 1 m byly vodotěsné. Svislé čelní desky byly vyrobeny z plechů tlustých 12 mm. Síla ostatních svislých desek a pláště věže dosahovala 10 mm. Skloněná čelní odnímatelná deska měla tloušťku 8 mm. Stropy a kryty motoru byly z plechu tlustého 6 mm. Dno vozidla a kryty kol chránil pancíř tlustý 5 mm. Pancíř odolával střelám z lehkých pěchotních zbraní a střepinám granátů. Čelní pancíř v omezeném rozsahu odolával i průbojnému střelivu ráže 7,92 mm.
hnací a pohybové ústrojí - Tančík poháněl vzadu v ose vozidla podélně uložený benzinový vodou chlazený šestiválcový motor Praga RHP s ventilovým rozvodem typu SV. Jednalo se o pro potřeby pásových vozidel upravený motor nákladního vozidla RN. Startoval se elektrickým startérem nebo ručně pomocí kliky, která se zasouvala do vybrání hnacího hřídele vyčnívajícího ze zadního pancíře. K chlazení sloužily nalevo zabudované voštinové chladiče. Vpravo ležely baterie, filtry oleje a vzduchu do sání. Palivové nádrže byly umístěny vzadu v rozích. Vzduch k chladicímu systému a do motoru proudil štěrbinami pod oblouky dvou odklopných pancéřových krytů motorového prostoru. Teplý vzduch odcházel mřížkou krytým větrákem umístěným v zadní části stropnice motorového prostoru.
Kroutící moment od motoru byl přenášen přes třecí spojku na planetovou převodovou skříň se čtyřmi stupni pro jízdu vpřed a jedním pro jízdu vzad. Byla přišroubovaná na čelní přírubu motoru. Hnací hřídel napojená přes pružné spojky na výstupní hřídel převodovky zabírala přes kuželové soukolí, směrové spojky a planetové převody řízení na dvojici bočních hřídelí zakončených pastorky, jejichž zuby zapadaly do vnitřního ozubení krytých věnců hnacích kol. Ovládání tančíku se provádělo dvojicí řídících pák, které ovládaly pásové brzdy a spojky náhonů kol. Řízení bylo mechanické bez posilovačů. Rychlostní stupně se předvolovaly páčkou na víku převodovky a zařazovaly se sešlápnutím spojkového pedálu.
Podvozek se skládal na každé straně z pásu, hnacího kola vepředu, čtyř pojezdových kol, napínacího kola vzadu a jedné podpůrné kladky. Hnací kolo o průměru 560 mm tvořily dva ozubené věnce s dvaceti zuby, které zabíraly do mezer mezi 210 mm širokými články z tvrdé manganové oceli, spojené čepy z houževnaté oceli. Každý článek nesl dva výstupky, mezi kterými se pohybovala pojezdová kola s gumovou obručí o průměru 500 mm. Kola byla navíc kryta 5mm pancířem. Vždy dvě kola byla kyvně nezávisle na sebe uložena na jednom závěsu a kluzně odpružena jedním svazkem listových per. Volně se otáčející napínací kolo s hladkými věnci o průměru 412 mm drželo na krátké excentrické ose, jejímž pootočením se pás napínal. V horní větvi pásy podpírala neodpružená kladka s gumovou bandáži o průměru 200 mm.
výzbroj - Hlavní výzbroj představoval těžký vzduchem chlazený kulomet ZB-53 ráže 7,92 mm uchycený v kulové lafetě v čelní stěně plně otočné věžičky. Lafeta dovolovala náměr v rozsahu -7° až +20°. Zbraň byla zaměřována vestavěným dalekohledem s osvětleným křížem. Při poškození se nouzově dala použít mechanická mířidla. Jako pomocná zbraň sloužil lehký vzduchem chlazený kulomet ZB-30 ráže 7,92 mm uložený v kulové lafetě v čelní desce po pravé ruce řidiče. Lafeta dovolovala náměr -5° až +15° a odměr 12° vpravo a 6° vlevo. Ve většině případů býval tento kulomet aretován v pevné pozici a řidič ho zaměřoval mířidly v průzoru a na čelním pancíři. Munice pro kulomety byla uložena v kovových schránkách v přední části vozu před velitelem. Pohotovostní schránku s náboji pro lehký kulomet měl řidič pod nohama. Vezená zásoba munice představovala přibližně 3700 nábojů.
vnitřní vybavení - Pro komunikaci mezi velitelem a řidičem sloužil systém tří barevných světel, které velitel rozsvěcoval podle smluveného kódu. Každé tlačítko mělo jiný tvar.
Kamufláž:
Všechny vnější plochy a vnitřky motorových krytů byly natřeny šedozelenou barvou. Poklopy posádky byly zevnitř vypolštářovány hnědou kůží. Vnitřek bojového prostoru byl natřen barvou slonové kosti. Pravý bok věže nesl královský emblém se stylizovaným monogramem CC ve věnci ze zelených ratolestí se zlatou korunkou. Na pravé straně trupu bylo černé pořadové číslo v sérii, kterému předcházela zkratka Sr. (Sr. 1 až Sr. 35). V Rumunsku navíc stroje obdržely na čelní a zadní pancíř bílé tabulky s evidenčním číslem U111501 až U111535.
Během válečného tažení tančíky obdržely nové výsostné značení. Na oba boky přibyly modro-žluto-červené kokardy, kdy pravá zabírala celý bok trupu a levá měla výrazně menší průměr. Třetí kokarda byla na čelním skloněném pancíři a sloužila k lepší identifikaci ze vzduchu. Levá strana věžičky obdržela bílý obrázek patrona jezdectva svatého Jiří na koni bojujícího s drakem.