Stručná historie:
V roce 1936 pod vlivem zhoršující se mezinárodní situace schválil švédský parlament rozpočet se zvýšeným podílem financí určených na posílení obranyschopnosti země. Část těchto prostředků byla určena na nákup padesáti kulometných tanků. Armáda vytvořila studijní komisi, která měla v rámci širšího výběru navštívit výrobce ve Velké Británii, Francii, Německu a Polsku. Výsledky těchto snah byly tristní. Po vyřazení tanku od firmy Vickers, se kterým mělo negativní zkušenosti sousední Finsko, se podařilo vyzkoušet pouze německý PzKpfw I.
Za této situace se na vedení firmy ČKD obrátila švédská firma AB Jungner s nabídkou zprostředkování prodeje vojenské techniky pro švédskou armádu. ČKD obratem zaslala technické podklady pro nabídku tančíku AH-IV a tanku TNH. AB Jungner na oplátku dodala důvěrnou korespondenci mezi vojenským technickým oddělením a firmou Landsverk, která obsahovala technické popisy i cenové kalkulace tanků L-60 a L-120. Na základě této korespondence byla na začátku března 1937 mezi ČKD a AB Jungner podepsána smlouva o obchodním zastoupení druhé jmenované firmy pro oblast Švédska. Tímto krokem získala ČKD i osobní vztahy s některými členy komise zabývající se tankovou otázkou.
Mezitím švédský zástupce pozval představitele švédské armádní komise do Prahy, kde pobývala od 1. do 9. března. Po prohlídce lehkého tanku P-II-a, tančíku AH-IV a tanku TNH pro Iránskou armádu, v areálu podniku, se delegace společně s technikou přesunula do zasněžených Krkonoš, kde proběhly jízdní ukázky. Ty musely na delegaci velmi dobře zapůsobit, protože již v dubnu švédská strana požádala o podání oficiální nabídky na výrobu 10 - 30 tanků TNH a 20 - 80 tančíků AH-IV. Zákazník si ale vymínil několik technických změn na konstrukci a také spoluúčast domácích firem. Z tohoto důvodu v květnu odcestoval do Švédska hlavní konstruktér Surin. Zde si prohlédl zkušební trať, přijal od zástupce firmy AB Jungner informace o technických problémech konkurence, dohodl parametry motoru od firmy Volvo a jednal se zástupci ocelárny Avesta potencionálním výrobcem pancéřových plechů. Součástí návštěvy byla i jednání o dodacích lhůtách. V červnu do Prahy opět přicestovala švédská komise, která tentokrát shlédla jízdní ukázky prototypu tančíku AH-IV-R pro rumunskou armádu. Během jízdy ale došlo k přehřívání a zadírání pohonné jednotky. Tento incident, způsobený demontáží motoru před rumunskou komisí a následným nezajetím motoru s novými pístními kroužky, naštěstí nijak výrazně neovlivnil rozhodnutí švédské komise objednat tančíky ve firmě ČKD.
Smlouva na výrobu 46 tančíků označených AH-IV-Sv (někdy též AH-IV-S) byla podepsána 12. července 1937. Další 2 kusy byly objednány dodatečně. Výroba sériových strojů měla začít po intenzivních zkouškách a schválení nově vyrobeného prototypu. Testování probíhalo od začátku září až do začátku prosince. Poslední fáze se uskutečnila v zasněžených Krkonoších za účasti švédské přejímací komise. Před schválením výroby byl navíc prototyp pro kontrolu opotřebení konstrukce rozebrán.
V lednu 1938 začala výroba strojních dílců v ČKD, které postupně od dubna odesílala do švédského Oskarshammu, kde firma AB Jungner za účasti montérů ČKD organizovala celkovou kompletaci. Motory produkovala firma Volvo a pancéřové plechy válcovala a dělila dle českých šablon ocelárna Avesta. Přes veškerou snahu první tančíky vyjely až na začátku září 1938 a celá dodávka se vinou zpožďujících se dodávek odlévaných lafet a průzorů protáhla až do března 1939. Oficiálně byly tančíky AH-IV-Sv zařazeny do výzbroje v únoru 1939 pod označením Strv m/37. Společně s později dodanými tanky Strv m/38 tvořily páteř tankových jednotek až do roku 1941, kdy ve věším počtu přicházely nové Strv m/39 a m/40. Po dodání tanků Strv m/41, což byly upravené a licenčně vyráběné tanky TNH-S, přešly tančíky Strv m/37 do zálohy a k výcviku řidičů, kde zůstaly až do začátku padesátých let, kdy byly postupně vyřazovány. Na konci čtyřicátých let se ještě realizovala dodávka náhradních dílů.
Prototyp, který zůstal majetkem firmy, byl opět smontován a využíván k prezentaci ČKD. Později společně s prototypem tančíku AH-IV-R sloužil jako pomocný traktor v areálu firmy, aby po válce pomáhal při odklízení letiště Kbely, kde jeho stopy mizí.
Do dnešních dnů se dochovalo přibližně 8 exemplářů, z nihž je několik provozuschopných. Jeden nepojízdný stroj se stal majetkem Vojenského historického ústavu a byl kompletně rekonstruován do pojízdného stavu.
Popis vozidla:
osádka - Dvoučlennou osádku tvořil v korbě napravo sedící řidič a velitel/střelec, který měl své stanoviště v koženém postroji zavěšeném pod plně otáčivou věžičkou na levé straně. Řidič sedící na pevné polstrované sedačce mohl opustit vozidlo průlezem v horní desce, který kryl polstrovaný poklop odklápěný směrem vzad. Veliteli vozidla k výstupu sloužil průlez v zadní polovině horní desky věžičky krytý polstrovaným poklopem odklápěným směrem vpřed. Poklop byl doplněn otočnou plně polstrovanou pozorovací kopulkou vybavenou jedním průzorem krytým zevnitř pancéřovým sklem a vnější clonou. Řidiči k výhledu z vozidla sloužil trojdílný průzor v čelní stěně korby vybavený episkopem krytý zevnitř pancéřovými skly a z vnějšku regulovatelnými clonami. V případě potřeby bylo možno celý kryt zvednout, čímž vzniklo relativně velké pozorovací okénko. Během přesunů v nebojových oblastech mohl řidič zvednout svou sedačku a řídit s hlavou venku. V bočnicích korby a věže byly navíc nahoru odklopné štěrbinové průzory kryté pancéřovým sklem. Po odklopení sloužily jako střílny z osobních zbraní. Veškeré průzory byly opatřeny koženými opěrkami.
korba - Vozidlo krabicového tvaru bylo svařeno z profilů tvaru L z houževnaté oceli, na které byly přinýtovány nebo přišroubovány pancéřové desky. Odolnosti desek se docilovalo cementací povrchu nebo homogenizací. Veškeré spoje do výšky 1 m byly vodotěsné. Svislé čelní desky byly vyrobeny z plechů tlustých 15 mm. Síla ostatních svislých desek a pláště věže dosahovala 12 mm. Skloněná čelní odnímatelná deska měla tloušťku 8 mm. Stropy, dnou a kryty motoru byly z plechu tlustého 6 mm. Kryty kol chránil pancíř tlustý 5 mm. Pancíř odolával střelám z lehkých pěchotních zbraní a střepinám granátů. Čelní pancíř v omezeném rozsahu odolával i průbojnému střelivu ráže 7,92 mm.
hnací a pohybové ústrojí - Tančík poháněl vzadu v ose vozidla podélně uložený benzinový vodou chlazený šestiválcový motor Volvo FC. Startoval se elektrickým startérem nebo ručně pomocí kliky, která se zasouvala do vybrání hnacího hřídele vyčnívajícího ze zadního pancíře. K chlazení sloužily nalevo zabudované voštinové chladiče. Vpravo ležely baterie, filtry oleje a vzduchu do sání. Palivové nádrže byly umístěny vzadu v rozích. Vzduch k chladicímu systému a do motoru proudil štěrbinou pod obloukem levého odklopného pancéřového krytu motorového prostoru. Teplý vzduch odcházel pod obloukem pravého odklopného krytu.
Kroutící moment od motoru byl přenášen přes třecí spojku na planetovou převodovou skříň se pěti stupni pro jízdu vpřed a jedním pro jízdu vzad. Byla přišroubovaná na čelní přírubu motoru. Hnací hřídel napojená přes pružné spojky na výstupní hřídel převodovky zabírala přes kuželové soukolí, směrové spojky a planetové převody řízení na dvojici bočních hřídelí zakončených pastorky, jejichž zuby zapadaly do vnitřního ozubení krytých věnců hnacích kol. Ovládání tančíku se provádělo dvojicí řídících pák, které ovládaly pásové brzdy a spojky náhonů kol. Řízení bylo mechanické bez posilovačů. Rychlostní stupně se předvolovaly páčkou na víku převodovky a zařazovaly se sešlápnutím spojkového pedálu.
Podvozek se skládal na každé straně z pásu, hnacího kola vepředu, čtyř pojezdových kol, napínacího kola vzadu a jedné podpůrné kladky. Hnací kolo o průměru 560 mm tvořily dva ozubené věnce s dvaceti zuby, které zabíraly do mezer mezi 225 mm širokými články z tvrdé manganové oceli, spojené čepy z houževnaté oceli. Každý článek nesl dva výstupky, mezi kterými se pohybovala pojezdová kola s gumovou obručí o průměru 510 mm. Kola byla navíc kryta 5mm pancířem. Vždy dvě kola byla kyvně nezávisle na sebe uložena na jednom závěsu a kluzně odpružena jedním svazkem listových per. Volně se otáčející napínací kolo s hladkými věnci o průměru 412 mm drželo na krátké excentrické ose, jejímž pootočením se pás napínal. V horní větvi pásy podpírala neodpružená kladka s gumovou bandáži o průměru 200 mm.
výzbroj - Hlavní výzbroj představovala dvojice těžkých vzduchem chlazených kulometů systému Browning ve švédské armádě značených Ksp m/36 ráže 8 mm uložených ve společné lafetě z ocelolitiny. Lafeta dovolovala náměr v rozsahu -10° až +15°. Vůči sobě bylo možné hlavně odklonit až o 5°. Zbraně byly zaměřovány jedním uprostřed lafety vestavěným dalekohledem. Při poškození se nouzově dala použít samostatná mechanická mířidla každého kulometu. Jako záložní zbraň byl uvnitř vozidla zavěšený samopal Suomi m/37. Munice pro kulomety byla uložena v kovových schránkách v přední části a na bočnici vozu před velitelem. Vezená zásoba munice představovala přibližně 3960 nábojů pro kulomety a 80 pro samopal.
vnitřní vybavení - Pro komunikaci mezi velitelem a řidičem sloužil systém tří barevných světel, které velitel rozsvěcoval podle smluveného kódu. Každé tlačítko mělo jiný tvar. Ke komunikaci s okolím sloužila radiostanice umístěná na levém boku vozidla napojená na dvoumetrovou prutovou anténu, která se dala sklopit šikmo přes čelní pancíř.
Kamufláž:
Všechny vnější plochy a vnitřky motorových krytů byly natřeny šedozelenou barvou. Poklopy posádky byly zevnitř vypolstrovány hnědou kůží. Vnitřek bojového prostoru byl natřen barvou slonové kosti. Uprostřed čelní desky a vpravo na zadní desce byly v bílém obdélníku tři černé korunky. Označení doplňovala malá bílá pořadová čísla (131 – 178) umístěná na korbě pod státními znaky a uprostřed bočních stěn věže. V zimním období se tančíky přetíraly smytelnou bílou barvou. Příslušnost k jednotce určovaly jeden až tři svislé nebo vodorovné bílé pruhy na věžičce.
V první polovině čtyřicátých let byly tančíky přetřeny nepravidelnými poli černé, středně zelené, světle kaštanové a středně šedé barvy. Na boky korby nově přibyly švédské modro-žluté vlaječky. Bílá pořadová čísla byla nastříkána na obou stranách věžičky přes celou boční stěnu. Stejná žlutá čísla byla vpravo dole na šikmé čelní a vlevo nahoře na zadní desce. Bílé obdélníky s černými korunkami zůstaly zachovány.