Stručná historie:
V polovině dvacátých let vznikla v Anglii myšlenka malého obrněného vozidla vyzbrojeného jedním kulometem. Takový lehký stroj, pro který se vžilo označení tankette nebo v českém překladu tančík, měl chránit jednočlennou posádku před smrtící kulometnou palbou a zabránit tak masakrům známým z první světové války. Po několika zkušebních typech tuto myšlenku rozvinuli ve firmě Vickers do podoby dvoumístného stroje Carden-Loyd Mk VI, který se po velké reklamní kampani firmy stal módním trendem téměř na celém světě. Kromě přibližně stopadesátikusové série ve firmě Vickers byl v licenci vyráběn ve Francii, kde vzniklo přibližně 6200 většinou neozbrojených strojů Renault UE, v Sovětském svazu, který vyprodukoval přes 3000 tančíků T-27, v Itálii s přibližně 2000 stroji označenými CV-33 a vylepšenými CV-35, Japonsku se 750 stroji označenými Type 94 Te-Ke, v Polsku, kde 570 strojů pod označením TK-3 a TKS tvořilo ve třicátých letech páteř tankových sil, a také v Československu. Během druhé světové války se sice prokázalo, že mají v boji minimální hodnotu, ale ve třicátých letech byly považovány za pokroková a hlavně relativně levná bojová vozidla.
Československá branná moc se o toto vozidlo začala oficiálně zajímat roku 1929, kdy do Británie
vyslala delegaci složenou nejen ze zástupců armády ale i firmy ČKD, která měla
zájem na získání licenčních práv. Po této návštěvě byla objednána trojice
tančíků s příslušenstvím v podobě jednoho přívěsného vozíku za tančík a
přepravního valníku za nákladní automobil. Ve stejné době byla podepsána i
licenční smlouva mezi ČKD a Vickersem. Smlouvu se firma ČKD snažila vázat na
armádní objednávku, ale armáda prozatím objednala pouze tři licenční kopie. O
celkovém přijetí či zamítnutí se mělo rozhodnout až po celoarmádním cvičení na
podzim 1930. Těchto zkoušek se ale v plném rozsahu zúčastnily pouze tančíky
dodané přímo z Británie, protože jejich české kopie nebyly vyrobeny včas a také
se na nich při přejímání vyskytly závažné mechanické poruchy (Ve skutečnosti
byly ale vyrobeny čtyři prototypy. Čtvrtý si firma nechala jako tovární a
později ho věnovala jako dar perskému šáhovi). Nakonec se tyto problémy podařilo
odstranit a trojice tančíků typu P mohla projít závěrem manévrů. Během nich se
ale projevily téměř veškeré nedostatky, které tyto stroje v sobě nesly a unavené
posádky více opravovaly své stroje, než by bojovaly. Většinu úkolů lépe zvládaly
OA vz. 30. Celkové hodnocení dopadlo pro tančíky mizerně a armádní odborníci
tento typ zbraně k zavedení do výzbroje nedoporučili.
Stroje trpěly poruchovostí motoru, snadným sesmekáváním pásů, mizernou viditelností, omezeným palebným polem zbraně a také malou spolehlivostí kulometu vz. 24 v třesoucím se vozidle. Největší problém ale činilo celkově špatné konstrukční uspořádáním stroje. Oba členové posádky měli hlavy v pyramidových poklopech, takže na sebe vůbec neviděli. Komunikaci ve vozidle také narušoval nijak nekrytý hlučný motor umístěný přímo mezi velitelem a řidičem. Munice byla vezena ve venkovních schránkách mimo bezpečný dosah obsluhy zbraně. Aby se tančíky staly alespoň trochu bojeschopnými, musela ČKD své licenční kopie radikálně rekonstruovat. Posádka stroje s novým firemním označením AH nebo armádním P-I dostala společný bojový prostor se silnější pancéřovou ochranou a s průzory do všech stran, které chránilo neprůstřelné sklo a clona. Motor byl uložený v odděleném prostoru v zadní části vozidla a jeho chlazení zajišťoval chladič krytý nastavitelnými žaluziemi místo dvířek. Dále bylo upraveno vedení pásu, které zabraňovalo jeho sesmekávání. Změn doznala také výzbroj. Střelec obsluhoval pohyblivý kulomet vz. 26. Druhý kulomet téhož typu byl uložen pevně v pravé části bojového prostoru a obsluhoval ho řidič pomocí bovdenového lanka. U rekonstruovaného vozidla bylo také použito velké množství dílů firemního původu a to hlavně z nákladního vozu Praga AN. Do popsané podoby byl původně přestavěn pouze jeden prototyp, který se během roku 1932 zúčastnil armádních zkoušek. Po jejich ukončení a vcelku kladném zhodnocení byly do schválené podoby přestavěny i zbývající dva armádní prototypy. Do stavu pluku útočné vozby se dostaly až v říjnu 1933.
Během zimy a jara 1933 probíhala mezi ČKD a armádou intenzivní jednání o nákupu většího počtu tančíků P-I. Armáda byla v pohledu na tento stroj nejednotná, ale převládal odmítavý postoj. Celý problém nakonec ještě před závěrem zkoušek a schválením armádou vyřešil ministr obrany Bradáč, který dal příkaz k objednání patnácti kusové série s případným pozdějším navýšením. Velký vliv na jeho rozhodnutí měly také výhružky ze strany ČKD o možném propouštění v případě zamítavého postoje. Teprve poté proběhlo zasedání výzbrojní komise, která tento typ po dlouhé diskusi schválila do výzbroje. Výsledkem byla objednávka na 70 tančíků P-I, které na konci června obdržely oficiální název Tančík vz. 33.
Podle smlouvy měla být první čtyřicetikusová série tančíků hotova ke konci roku 1933, ale zpožděná výroba a špatná kvalita pancéřových desek vedly ke skluzu v celé výrobě, kterou také zdržovala nedořešená výzbroj a její zkoušky. Armáda tak převzala první vozy až v únoru 1934 a celá série byla dokončena v říjnu téhož roku. Vozidla musela projít přejímacími zkouškami zahrnující v sobě jízdu na trase Praha-Milovice-Praha a také ostřelování z pušky vz. 24. Během těchto zkoušek odolnosti se několikrát stalo, že byl boční pancíř prostřelen. V takovém případě byla díra zaslepena nýtem a stroj byl přijat.
Po převzetí armádou byly tančíky postupně odesílány k Pluku útočné vozby v Milovicích. Třicet z nich sloužilo jako augmentační záloha a nepoužívaly se tedy k výcviku. Bojová a technická hodnota stroje ale stále nedosahovala požadavkům armády, což se projevilo během manévrů z podzimu 1934, kterých se zúčastnila plná čtyřicítka tančíků vz. 33. Řidič měl problémy se samotným řízením a špatným výhledem z nízko umístěných malých průzorů a nezvládal navíc obsluhovat kulomet. V podobné situaci se nacházel i střelec, který jen s obtížemi udržel kulomet ve stálé poloze. Mířená střelba za vyšších rychlostí byla nemyslitelná. Komunikace mezi členy osádek byla stejně žalostná jako komunikace mezi jednotlivými vozidly. Dorozumívání se pomocí houkaček a praporků se neosvědčilo. V neposlední řadě se objevily problémy se špatnou průchodností v terénu. Tančíky se tedy kvůli velmi omezenému výhledu nehodily k průzkumu a pro svou slabou výzbroj nemohly sloužit k palebné podpoře pěchoty nebo jezdectva. Boj proti tankům byl ze stejných důvodů také vyloučen. Tančíky tak nakonec měly sloužit jako podpůrná vozidla v hraničních oblastech a také k výcviku řidičů.
Od září 1935, kdy došlo k celkové restrukturalizaci útočné vozby, během které vznikly PÚV-1 Milovice, PÚV-2 Vyškov, PÚV-3 Turčianský Svätý Martin a Učiliště útočné vozby Vyškov, byly tančíky postupně přeřazovány k těmto nově vzniklým jednotkám. PÚV-1 zůstalo 20 vozidel a PÚV-2 obdržel 16. PÚV-3 získal 30 téměř nových strojů z původního Milovického augmentačního skladu. Zbylé 4 vozy byly propůjčeny UÚV. V letech 1934-36, tedy v době, kdy ještě nebyly k dispozici plnohodnotné tanky, sloužily tančíky k výcviku posádek a to hlavně řidičů. Během tohoto intenzivního používání se však začaly opakovaně objevovat závažné konstrukční a výrobní nedostatky. Jako klad se ukázalo vysoké procentuální zastoupení dílů z nákladních vozidel Praga, takže většina jich byla snadno dostupná.
Kvůli zvýšené aktivitě německé armády a nepokojům v řadách německých občanů v pohraničí byla během jara 1938 vyhlášena ostraha státní hranice a částečná mobilizace armády. Ta v sobě nesla i posilnění hraničních jednotek třiadvaceti třívozovými četami tančíků vz. 33. Na vzrůstající nepokoje armáda
odpověděla vytvořením 15 pohotovostních oddílů s obrněnými prostředky,
z nichž tři byly vybaveny třívozovou četou tančíků vz. 33. Po 12. září, kdy vypuklo ozbrojené povstání
sudetských Němců, byly pohotovostní oddíly nasazovány proti vznikajícím
jednotkám sudetoněmeckého Freikorpsu. Ten byl naštěstí pouze lehce vyzbrojen a
tančíky tak slavily úspěchy, kdy snadno odolávaly nepřátelské palbě,
demoralizovali nepřítele a vyrovnávaly tak početní převahu povstalců. Opět se
ale projevila i jejich vysoká nespolehlivost, kdy v kritických okamžicích
častokrát vypověděly službu a nasazeny mohly být jen dva nebo dokonce jeden
stroj z čety. Po podvolení se mezinárodnímu tlaku a podstoupení hraničních
oblastí Německu se všechny tančíky na území Čech a Moravy vrátily ke svým
domovským útvarům, ve kterých většina vydržela až do okupace zbytku území 15.
března 1939. Výjimku představovaly tančíky dislokované na území Slovenka, které
se v říjnu úspěšně zúčastnily bojů na Podkarpatské Rusi se skupinami maďarských
teroristů. Poté se také vrátily ke své domovské jednotce, kde vydržely až do
osamostatnění Slovenska, i když na Podkarpatské Rusi se bojovalo i nadále.
Po okupaci zbytku českých zemí připadlo německým okupantům 40 sériových strojů a trojice prototypů. Většina tančíků byla notně opotřebována předchozí službou a jejich koncepce nepředstavovala žádnou posilu pro německé obrněné jednotky. Byly tedy rozděleny do výcvikových jednotek, kde odzbrojené a většinou v nepojízdném stavu sloužily jako statické pomůcky a později jako cvičné terče na střelnicích. Později při potlačování SNP zajistila německá vojska několik pojízdných kusů u odzbrojených slovenských jednotek, z nichž některé byly prokazatelně použity v boji proti postupující rudé armádě a to nejen jako tahače, ale i jako stroje pro palebnou podporu.
Nově vzniklému Slovenskému státu zůstalo 30 téměř nepoužitých tančíků ze stavu PÚV-3 ve Svätém Martině. Většina z nich byla uskladněna a pouze část udržovaná v pojízdném stavu. Tyto stroje sloužily k výcviku řidičů a nebyly nasazeny ani v boji s Maďary na jaře 1939 ani při napadení Polska v září. Nezúčastnily se ani útoku na Sovětský svaz a boje s partyzány na dobytém území, i když si zajišťovací divize ještě v roce 1942 vyžádala 7 kusů jako náhradu za opotřebené OA vz. 30. V letech 1943 až 1944 se 22 tančíků dostalo k hraničářským jednotkám, kde měly sloužit jako podpora při eliminaci partyzánských skupin. V tomto období byly všechny zbývající tančíky uvedeny do provozuschopného stavu, ale nadále sloužily pouze jako výcviková vozidla. Během odzbrojení východoslovenské polní armády a v průběhu slovenského národního povstání padla velká část tančíků do rukou německé armády. Zbylé pojízdné tančíky sloužily jako podpůrná a průzkumná vozidla v řadách povstalců až do dobytí Banské Bystrice. Některá vozidla také sloužila jako tahače a transportéry munice do palebných postavení.
Do dnešních dnů se prokazatelně nedochoval žádný tančík, ale v současné době jsou vyráběny dvě repliky.
Popis vozidla:
osádka - Dvoučlennou osádku tvořil v korbě napravo sedící řidič a velitel/střelec, který měl své stanoviště v levé části vozidla. K výhledu z vozidla řidič používal průzor s rozměry 300x125 mm chráněný 50mm neprůstřelným sklem a pancéřovou clonou, která vytvářela pozorovací štěrbinu o velikosti 90x2 mm. Střelec měl v pohyblivém štítu zbraně před sebou průzor stejného provedení, ale s menšími rozměry. K výhledu do stran a dozadu sloužila čtveřice průzorů krytých neprůstřelným sklem. Oba členové měli nad sebou svůj vlastní průlez ve střeše krytý poklopem, který se otvíral směrem ke středu vozidla.
pancéřování - Vozidlo krabicového tvaru bylo svařeno z profilů tvaru L z houževnaté oceli, na které byly přinýtovány nebo přišroubovány pancéřové desky. Odolnosti desek se docilovalo cementací povrchu nebo homogenizací. Čelní stěna dosahovala tloušťky 12 mm, boční 8 mm. Z 8mm oceli byly vyrobeny i žaluzie kryjící chladič. Skloněné partie chránil pancíř o síle 6 mm, strop a dno pouze 4 mm. Čelní pancíř odolával průbojnému střelivu ráže 7,92 mm na vzdálenost 125 m. Ostatní pancíře odolávaly běžnému střelivu na vzdálenost 50 m a dále.
hnací a pohybové ústrojí - Tančík poháněl vzadu zabudovaný benzinový vodou chlazený čtyřválcový motor Praga AH. Palivová nádrž byla umístěna vlevo za sedačkou velitele. Kroutící moment z motoru byl přenášen přes uprostřed umístěnou převodovku se čtyřmi stupni pro jízdu vpřed a jedním pro jízdu vzad doplněnou dvoustupňovou redukcí na diferenciál v přední části, který poháněl dvojici poloos s hnacími koly. Ovládání tančíku se provádělo dvojicí řídících pák přibrzďováním hnacích kol a bylo stejně jako řazení rychlostních stupňů mechanické bez posilovačů. Hlavní součástky včetně převodovky, poloos a brzdného systému, pocházely z nákladního vozidla Praga AN.
Podvozek se skládal na každé straně z hnacího kola vepředu, čtyř podpůrných kol a zadního napínacího kola. Pojezdová kola s gumovou obručí o průměru 340 mm byla po dvou zavěšena do vozíků jejichž odpružení zajišťovaly svazky listových per. Pro větší pevnost podvozku se čepy rámů i napínacích kol opíraly o vnější konstrukci tvořenou ocelovým nosníkem tvaru L. Každý pás se skládal ze 130 článků o rozměrech 170x90 mm s dvojicí výstupků na krajích. V horní větvi byly vedeny v dřevěných žlábcích s vyplechováním.
výzbroj - V čelní desce byly v kulových lafetách namontovány dva lehké kulomety ZB vz. 26 ráže 7,92 mm. Vlevo umístěný kulomet střelce/velitele byl volně uložen v pohyblivém štítu. Druhou zbraň pevně uloženou na pravé straně obsluhoval pomocí bovdenového lanka řidič. Tento kulomet byl zaměřen na vzdálenost 250 m před vozidlo. Vezená zásoba munice představovala 1300 nábojů na zbraň.
Kamufláž:
Tančík nesl standardní kamufláž používanou ve třicátých letech. Všechny vnější plochy a vnitřky motorových krytů byly natřeny třemi matovými barvami - tmavě zelenou, žlutou a hnědou. Poklopy posádky byly zevnitř vypolštářovaný hnědou kůží. Vnitřek bojového prostoru byl natřen barvou slonové kosti. Tančíky Carden-Loyd Mk. VI byly natřeny jednou barvou. Pravděpodobně tmavě šedou nebo khaki.
Bílá evidenční čísla byla umístněna na černých tabulkách na přední a zadní stěně korby. Prototypy a Carden-Loyd Mk. VI měly původně ještě staré označení, které bylo po prosinci 1932 změněno.